Akce v Kuří

Dne 8. července roku 2000 dorazili účastníci akce (Honza & Jana, Petr & Hanka, Kuba, Vláďa, Nikola, Štěpán, Pája a já) do malebné vesničky Kuří u konce světa na chatu věhlasného doktora Gutwirtha a hned první den byli nuceni se blíže seznámit s okolím chalupy. Někteří ironmani jako byl Štěpán takový krok nikdy neučinili. Také nám byli představeni místní domorodci Honza a Štefan, kteří nám při pracech pomáhali, pokud jejich snaha zrovna nesměřovala opačným směrem.
Večer jsme ulehli na pohodlné postýlky, aby jsme si po náročném cestování (samozřejmě ne všem se stalo, že je Honza minul v dešti se svou škodovkou bez povšimnutí) odpočinuli.
* * *
Ráno, dlouho po východu slunce, ale krátce po návštěvě Štefanova obličeje v okně světnice, se začalo pracovat. Zpočátku se pracovní síly trousily okolo chalupy a vykonávaly drobné úpravy, aby se postupem času společně vrhli na jeden z nejdůležitějších úkolů - skácení jasanu. Situaci komplikovala pouhá maličkost - jeden malinký, sympatický a zeleňoučký ořech - rostoucí přibližně jeden metr od kmene desetkrát většího stromu. Za pomoci důmyslných zlepšováků (složité soustavy kladek propojených speciálně upletenými lany z nejlepších materiálů, jaké je možno sehnat; nejrůznější univerzální rampy; báječně broušené pily nejmodernější konstrukce apod.) strom větev po větvičce klesal na matičku zem. Až tam po Štefanově zásahu dopadl celý a mohlo se začít přemýšlet, jaké desky se z něj měly nechat udělat.
Na chatě se vyskytl i neobvyklý jev, jako je umývání nádobí. Je třeba důrazně varovat před tímto zhoubným jevem, protože přináší nepříjemné následky, jako byla například u Honzy půldenní invalidita zad.
* * *
"Už nebude potřeba rýče při cestě se svíčkou na záchod!", říká s úsměvem Kuba, když zasypává z prvního dne vybetonovanou výpusť do septiku.
Vláďa právě vyrazil na střechu, na níž je potřeba vyměnit tašky a nově pod ně nabít latě. Zatímco se mužské pokolení potí na střeše, strhávají se holky dole v kuchyni.
Momentka na půdě.
Stavbyvedoucí Honza má vše pevně pod kontrolou, bleskurychle řeší nastálé komplikace a po pár hodinách přiváží potřebné věci. Ostatní jsou bez jeho příkazů bezradní a baví se za jeho nepřítomnosti, jak se dá.
Pod bedlivým dohledem zkušenostmi naplněného Štefana pokračují práce natolik svižným tempem, že se nedostává chvilky oddechu ani na cigaretu.
Po náročném dni přichází na pořad dne zábava u ohníčku. Některým natolik zachutnaly opékané pochoutky, že to odnesla zborcením své konstrukce jediná židle, jež se v blízkosti ohně vyskytovala. Zatím se na nás z fotografie usmívá, stejně jako Kuba s Vláďou. Ti druhý den ráno odjedou zpět do civilizace.
* * *
Další den jsme dostali za úkol vykopat tyčky od někdejšího plotu. Jak snadný úkol, zdálo se. Prvně se odkopala zemina. Silné paže následovně uchopily železnou tyč, napnuly svalstvo a ... nic. Tyč se ani nehnula. Po odkopání hromady hlíny a pár desítkách ran krompáčem se nějaký ten kamínek od balvanů pevně propojených betonem odlomil. Situace se stávala zoufalou a ke slovu přišlo kladivo s majzlíkem, avšak bez valného úspěchu. Co teď? Naštěstí se ukázalo, že je snadnější železnou tyč ohnout, než rozbít její megalomanské základy a z betonové hroudy ji vykroutit. Vcelku překvapivý závěr, ale potom co se převezly několikerá kolečka hlíny z místa, kam se potom musela navézt, nemohlo člověka už nic překvapit. Škoda bylo jen těch tyček, které byly tak zohlé, že se tomu podivoval i samotný Štefan.
Však také Honza zůstával po celou dobu v klidu, pyšný sám na sebe, jak šikovně řídí veškeré práce.
Nedaleko místa, kde se odehrávala bitva o tyčky, rozpálil Peterson svůj třímetrový ohýnek, který do pozdních hodin vydatně zásoboval.
* * *
Nadešla středa. Den očekávaného příjezdu Honzových rodičů. Kritický den celého pobytu. Budou stavením znít oslavné ódy nad naší prací nebo budeme odsouzeni k věčnému zatracení po zásahu pana doktora?
Na zahradu se vozily desatery koleček kvalitní zeminy důsledně nabírané od spodu velikánské hromady, pokračovala oprava střechy a to i přesto, že bez ustání pršelo.
Dlouho očekávaná chvíle nadešla. Honzovy rodiče bedlivě hodnotili situaci, účastnili se i právě probíhajících prací, aby jsme si nakonec vysloužili pochvalu a mohli si za odměnu pochutnat na bramborovém salátě. Jen sršni na půdě si nemohli hvízdat, protože právě na nich bylo předvedeno umění pana Gutwirtha.
* * *
Ráno se na modré obloze líbezně usmívalo slunce, paprsky hladily padající štít, a tak šla práce rychle od ruky. Ze střechy se odbíjely prohnilé latě od prohnilých trámů, ale vyměnily se jen ty prvně jmenované. Na padající štít se spotřebovalo nejedno kolečko malty, tak se obsluha míchačky měla co činit. Obzvláště tehdy, když se jim podařilo míchačku do koleček převalit. Ještě, že byl na blízku nějaký ten obličej, na kterém se vyletující kaše zachytila.
Honzova spokojenost nad vykonanou prací potěšeně narůstala, až nebyl schopen vzpřímeně projít dveřmi.
Tak jak krásně slunečně den začal, tak také neskončil. Ke všemu trápení nad deštěm se připojilo zjištění, že nabité plechy je třeba vytrhat a nabít znovu. No, žádná sláva.
* * *
Právě jsme svědky předávání tajemného receptu na výrobu malty. Nebudeme tu vyrušovat a raději se přeneseme tokem času do okamžiku, kdy Nikola se Štěpánem pohřbívají poslední minutu svého pobytu na chatě.
Konečně se uskutečnil výlet do zdejší krásné krajiny. Skrze okolní hvozdy jsme se vydali na Kuní horu. Déšť vesele padal ze zatáhlé oblohy, ale s tím naše oblečení počítalo. Jen ta obuv by snad mohla být lepší.
* * *
V neděli 17. července roku 2000 našeho letopočtum akce oficiálně skončila - odjíždí Honza s Janou a přenachávají chatu čtveřici, kterou tvoří Petr, Hanka, Pája a Já.
Zprovozňuje se zázrak techniky dávných let - maslostroj na praní špinavého prádla. Nadmíru zajímavý stroj, člověku to nedá a co šest minut se k němu vrací, aby si zatočil kotoučkem.
* * *
Dlouhodobý pobyt mimo civilizaci se může na člověku projevit závažnou destruktivní chorobou zvanou zdivočení. Koneckonců můžete se sami přesvědčit.
prochazka v poli, hledani hub