Perspektivy 2/2002

Evropa a její rozhraní mezi Východem a Západem

K naší duchovní a mravní orientaci
EVROPA VIZIONÁŘŮ A EVROPA PRAGMATIKŮ
Evropa je už dlouho vizí. Politici, a zejména lidé kultury vedli tažení proti nacionalismu a básnivě i utopicky probouzeli smysl pro vzájemnost, který měl evropským zmatkům a zhoubné roztříštěnosti čelit. Často sklízeli posměch "pragmatiků", dovolávajících se "reálně možného". Evropská spolupráce byla přitom chápána jako předpoklad míru a zachování společné kultury. Občas se poetická vize a politická praxe plodně setkaly. K tomu už nedochází. Proto se jedněm nedostává inspirace pro budoucno, zatímco jiným chybí spojení se střízlivou realitou.
Dost lidí si nosí tento rozštěp v sobě. V každém z nás je touha po překonání hranic národů, států a ekonomik. Mnozí želí nesmyslných ztrát na evropských bojištích. Jiní se podivují šikanám při přejíždění státních hranic. Země, které dělí necelá hodina letu, mají potíže se vzájemným uznáním dosaženého školního vzdělání. Tyto překážky v nás živí "vizi Evropy", ale záhy narazíme na realitu. Naše meze nám připomene jazyková bariéra. Mezi státy jsou značné ekonomické rozdíly, příslušná jednání bývají tvrdá. Našemu snění neodpovídají snahy o vyrovnání, často si pěstujeme pouhou utopii.
Jsou tu i obavy. Desítky let byla Evropa rozdělena na Západ a Východ. Zeď mezi nimi se zdála být jediným skutečným rozporem. Po jejím pádu se ukázalo, kolik přehrad přetrvává v našich myslích. V mezinárodních vztazích ožívají alianční schémata z 1. světové války a let po ní. Naše sny rozbíjejí občanské války v bývalé Jugoslávii. Mnozí se bojí, že Evropa bude stát přílišné oběti (stabilní měnu, vysokou životní úroveň, sociální výhody, svobody, rozmanitost kultur a bohatství regionů) a že mohutný byrokratický aparát, nestvůra z Apokalypsy, bude vše unifikovat. Obavy jsou někdy šířeny záměrně.
Neživme neplodné spory, nenechme se zastrašit a nepřipusťme své rozpolcení mezi vizí, která se míjí s realitou, a plochým pragmatismem, který nemá morální sílu čelit tlaku moci nebo přizpůsobivosti. Novou Evropu nelze vytvořit ze vzdušných zámků ani z rezignovanosti. Nechceme-li ztratit budoucnost, musíme nově zvážit reálné možnosti a nezapomenout na svou odpovědnost.
REVIDOVAT VZTAHY VÝCHOD-ZÁPAD
Nelze se vyhnout minulosti, zjevným i skrytým následkům diktatur ve střední i východní Evropě. Desítky let tam byly popírány základní dimenze lidství: touha po svobodě, po pravdě, po tvořivém rozvoji - i víra. Zázrak osvobození je v tom, že se člověk prosadil proti údajně nezdolnému systému. Ale po tak dlouhé době byli infikováni i ti, kdo vzdorovali. Po desetiletích komandování se tvořivost a fantazie rozvíjí nesnadno. Kdo nikdy nemohl volit mezi více možnostmi, prožívá nutnost rozhodnout zprvu trýznivě. Kdo si nebyl jist, že nemá v bytě odposlech nebo že na něho soused nedonáší, zůstává i pak nějakou dobu nedůvěřivý. Na to je třeba ještě dlouho pamatovat. Není náhoda, že tím byly zničeny i křesťanské kořeny.
Nová Evropa není návratem do minulých etap jejích dějin, ale ani nemůže viset v nedějinném vzduchoprázdnu. Od počátku, hlavně v novověku, byla jednotou v rozmanitosti. Její kultura vyrůstala z kořenů řeckořímských, židovských, křesťanských, islámských a humanistických. Její ústřední ideou byla vždy svoboda, lidská důstojnost a odpovědnost, stále více chráněná institucemi demokracie. Dávný rozkol Východu a Západu nadlouho zakryl její nesnadný úkol sjednocovat. Zdálo se, že bude trvalý. Hodně se o jednotě mluvilo, ale byla to utopie. Teď je tu skutečná možnost, aby se Evropa probudila a uvědomila si sebe samu. Revolucemi ve střední a východní Evropě se její dějiny znovu rozhýbaly.
Nová situace je nepřehledná. Do roku 1989 nám železná opona usnadňovala orientaci: co slouží zotročení, a co svobodě, bylo zřejmé. Evropa však byla vždycky složitá, což v počátečním nadšení nebylo tolik vidět. Obrazy jako "evropský dům", "evropská rodina", sice nejsou falešné, ale jejich přijatelnost nám zakrývala faktické obtíže.
Evropské dějiny jsou rozporuplné, mají i stíny: války, touhu po světovládě, utlačování ostatního světa, sobecké vykořisťování. Nebývaly mnohé sny o svobodě zástěrkou anarchie a svévole? - Dnes máme zvláště příznivou šanci. Doba po 2. světové válce je nejdelší dobou míru, jakou kdy Evropa zažila. Její budoucnost je dnes otevřená jako nikdy. Národy by neměly upadnout do starých chyb a hledět si jen vlastních zájmů. Národ je sice vysoká hodnota, ne však ta nejvyšší. Otevřenost po roce 1989 má svá rizika. Staré konstelace nesmějí vystoupit z propadlišť, katastrofy 20. století nesmějí přijít nazmar.
ROZMANITOST NAŠICH KOŘENŮ
Evropa potřebuje novou identitu, ta ale nemůže vyrůstat pouze z politiky a ekonomiky. Srůstání obou je sice důležité, ale nesmíme zanedbávat - jak se dosud děje - identitu kulturní, tj. duchovní a mravní. Nestačí odkazovat na kulturní osobitost národů, regionů, na světonázorovou neutralitu a náboženskou svobodu. To by byla pluralita pouze koexistujících a vzájemně lhostejných postojů, ne- li útěk do soukromí. Tyto tendence existují. Vyvolávají výhrady zemí a církví střední a východní Evropy, jimž Západ zatím plně neporozuměl.
Kultura Evropy vždy vyrůstala z mnoha kořenů. Její národy vystupovaly často proti sobě, ale jsou formovány společnými duchovními základy. Neexistuje období, které by na nich nestavělo. Proto je Evropa dodnes "nedokončeným projektem", jak řekl Jürgen Habermas, a nikdy tomu nebylo jinak. Dnešní šanci nesmíme promarnit.
Rozdělení Evropy přesunulo její těžiště směrem k Západu, k národům germánským a románským. Musíme si znovu uvědomit, že k jejím sloupům patří stejně tak i slovanský svět.
KŘESŤANSTVÍ - ŽIVNÁ PŮDA EVROPY
Je zbytečné se přít o to, který z kulturních prvků má v duchovních základech Evropy převahu. Nelze totiž popřít, že rozhodující součástí její živné půdy je křesťanství. Na tom nic nemění církevní rozkoly 11. a 16. století, jakkoli tím byla jeho jednotící síla oslabena. Evropa je prvním kontinentem, který se s veškerým svým rozmanitým dědictvím nechal křesťanstvím proniknout, a tím vytvořil předpoklad jednoty i kultury, formované vírou a církví.
Proto mluvíme o "křesťanských kořenech Evropy". Tím není řečeno, že Evropa a křesťanství jsou totéž. Takové ztotožnění není ani v zájmu křesťanství, neboť to je pozváním do společenství s Bohem, které je určeno. Jeho univerzálnost nesmí být "eurocentricky" zúžena. Mocí Ducha Svatého má schopnost inkulturace u všech národů. Nelze však popřít, že určilo podobu Evropy natolik, že její identitu už nelze bez něj definovat. Každý Evropan, i ten, který se víry zřekl, si proto musí neustále klást otázku po smyslu křesťanství a jím inspirované kultury.
Nevyčerpatelná síla křesťanství se projevuje v kultuře i tehdy, prosazují-li se v dějinách tendence protikladné či nepřátelské. Křesťanský motiv lze najít i v postojích či aktivitách, které se pak rozvíjely i mimo církev, ba i proti ní: humanismus, úloha vědy a techniky, lidská práva. Křesťanský původ mají i ta konkrétní humanitní a humanitární hnutí, která se křesťanské víře vzdálila, ba odcizila. Dnes je jejich původ zapomenut nebo popřen. Pak ale zůstává otázkou, nakolik lze základní rysy křesťanského obrazu člověka (důstojnost osoby, milosrdenství, odpuštění) oddělit od živoucích kořenů víry, aniž by ztratily původní smysl. Např. důstojnost člověka, která přísluší každému a napořád, nelze natrvalo obhájit bez víry, že člověk je obrazem Božím. To se ukazuje v současných diskusích o důstojnosti života nenarozeného dítěte a o genových technologiích.
Mluvíme-li jako křesťané odpovědně o Evropě, není to nostalgické snění o romantické idyle "Západu" (ta nikdy neexistovala!) . Máme starost o Evropu dnešní a příští, s jejími napětími a rozpory. Přitom víme, že tu jde o civilizaci, která má sklon utvářet lidský život bez ohledu na vztah k živému Bohu a spoléhat pouze na sílu lidského rozumu, vědy a techniky.
Křesťanství se musí v duchovní soutěži otevřeně střetnout s těmi, kdo by je - a zvláště církve - chtěli z výstavby Evropy vyloučit. Víra v trojjediného Boha a v nedotknutelnou důstojnost lidské osoby je důvodem, aby křesťané statečněji, přesvědčivěji a hlouběji vydávali počet z naděje, která je naplňuje. Jsou dnes malověrní, duchovně malátní a zbabělí. Potřebují odvahu vyznávat evangelium a radovat se z něho. Pak se nebudou muset obávat výzvy dneška.
Evropa se však nesmí pouze dovolávat křesťanského dědictví minulosti, ale musí se nově setkat s osobou a zvěstí Ježíše Krista a v tomto setkání rozhodovat o své budoucnosti. K tomu jí má pomoci svědectví dnešních křesťanů. Jen za těchto předpokladů platí, že církev není v koncích. My, západní církve, k tomu potřebujeme pomoc a příklad sester a bratří ze střední a východní Evropy, kteří však nesmějí svou sílu a radost z víry, osvědčenou v letech utrpení, zaprodat za mísu čočovice moderní přizpůsobivosti.
Karl kardinál Lehmann
Autor je biskupem mohučským a předsedou Německé biskupské konference. Text je první částí úvodního projevu na 4. kongresu Evropské společnosti pro katolickou teologii v rakouském Grazu dne 29. 8. 2001. Přeložil K. Š., redakčně kráceno.

Pocity pokoření i převahy

Jak muslimové hledí na západní společnost
Napětí, které ovládlo svět po 11. září, zvýšilo zájem o téma, vyznačené nadpisem tohoto zamyšlení. Podat přesnou, vyváženou odpověď by si vyžádalo rozsáhlý výzkum, zde se na ploše krátkého článku musíme spokojit jen hrubými obrysy. Islám není monolitní a naši muslimští současníci v hlavních myšlenkových centrech se ve svých názorech na Západ značně rozcházejí. Mísí se zde staré předsudky, místní i osobní zkušenosti, vzdělání, postavení a životní cíle i další faktory. S některými postoji a kritickými výtkami se nicméně setkáváme velmi často, a zaslouží si proto zvláštní pozornost. Dále pak bude pro přibližnou orientaci užitečné rozdělit si názorové spektrum na přístupy islámských moralistů, politiků a těch, kdo se rozhodli na Západě žít. V závěru se pokusím relativizovat představu o hluboké zášti muslimů k Západu.
DŮVODY ROZHOŘČENOSTI
Muslimský svět se po staletí střetával s křesťanskou Evropou, vojenskou konfrontaci přitom střídala a doplňovala oboustranně prospěšná obchodní a kulturní výměna, včetně cenného přenosu věd. V historické paměti obou stran však přežily ponejvíce nevlídné stereotypní obrazy nepřítele a různočtení dějin přežívá svým způsobem i ve školních učebnicích. Na muslimské straně je doplňuje pocit hořkosti, že rivalové ze severu nabyli nakonec nepochybně vrchu nad dědici slavných středověkých říší. Jako nejhlubší pokoření si muslimové připomínají koloniální období. K jeho důsledkům počítají i vznik Izraele. Spojeným státům pak vyčítají zejména trvalou podporu židovského státu, poté, co se evropské koloniální mocnosti do značné míry z blízkovýchodní scény stáhly. Pocity poraněné hrdosti se rozpínají do různé šíře i hloubky. Muslimové obviňují Západ, že politickými i hospodářskými tlaky za pomoci části jejich vlastních domácích elit rozbil tradiční pořádky islámské společnosti a dodnes je rozleptává dopady globalizace.
Islámští moralisté vyjadřují rozhořčení nad rozkladem, který ohrožuje muslimské společnosti působením zel, označovaných za import ze Západu. Počítají k nim paušálně bezbožecký materialismus, rozpad rodin, pornobyznys, sexuální promiskuitu a vstřícný postoj k homosexuálům, drogy, cynismus, úpadek umění a vkusu. Pokleslé filmy, plné násilí a sexu (v Orientě samozřejmě cenzorsky prostříhávané), svědčí ovšem nejenom o nevkusu svých západních výrobců, ale i východních komerčních distributorů a konzumentů. Kritiky nemravného Západu, šířené médii a knížkami i pátečními kázáními v mešitách, si všímají i takových prvků západního života, jako je nevhodné oblékání a zdobení, nezdravý způsob života, větší láska ke zvířatům než k dětem, odkládání dětí do jeslí apod. Mladí lidé přijíždějící z muslimských zemí poprvé do Evropy nebo USA leckdy s překvapením zjišťují, že mravní stav zdejších společností není zase tak zlý, jak doma slyšeli z různých zdrojů a jak viděli v západním filmovém braku.
EROZE ZÁPADNÍHO KŘESŤANSTVÍ
O současném křesťanství muslimští kritikové hovoří leckdy s pocitem převahy. Uvažují například, že ze dvou pilířů, na nichž spočívala jeho kultura, Západ v dnešní postmoderně již odsunul pilíř biblický a dává vyniknout jen antické, pohanské složce. Rambo je nový Achilles, říká Pákistánec Akbar Ahmed. Evropany oslňuje Prométheovo titanství a metafyzická revolta, zatímco my, muslimové, se hlásíme naopak k poslušnosti Boží podle vzoru koránského Abrahama, přizvukuje mu egyptský muslimský bratr Tariq Ramadán, působící dnes v Ženevě. Mysticky orientovaný autor al- Badawí přirovnává zase dnešní křesťanství ke střepům z rozbitého zrcadla, které svědčí o velikosti a účelu někdejšího celku, ale samy již jeho funkci pro svou titěrnost nedokážou plnit. Ve vypjatých chvílích se ale leckdy ozvou i zcela odlišné hlasy, evokující staré resentimenty. Například při televizní debatě na známé katarské stanici al- Džazíra se v době příprav útoku na talibanský režim v Afghánistánu kdosi po telefonu ptal, zda papežova návštěva ve Střední Asii nemá za cíl požehnat nadcházející křížové výpravě. Diskutující šejch al-Qaradáwí, patrně nejvlivnější mediální hvězda z řad současného islámského duchovenstva, rozhodně takovýto názor odmítl. Zdůraznil, že návštěva byla plánována již dávno a že papež koná pouze mírové mise, a to s nadšením a energií, jakou by mu mnozí muslimové mohli závidět.
V politické rovině patří vztah k Západu k tématům střetů mezi vládami a islamistickými opozičními hnutími nebo stranami. Ty vytýkají vládám, že ze Západu převzaly a samy různě zneužívají principy sekularizace a nevládnou podle Božího zákona, ale podle vlastní libovůle. Až na některé výjimky - jako irácký Saddám Husajn - mají muslimští státníci zájem na dobrých vztazích s Evropou a Amerikou. Arabské státy vkládají naděje do "barcelonského procesu", který má mnohostranně rozvinout spolupráci mezi Evropskou unií a zeměmi při Středozemním moři. K politickým steskům ze strany muslimů patří nicméně - vedle stále neřešené izraelsko-palestinské konfrontace - přesvědčení, že jsou trvale odstrkováni a marginalizováni v mezinárodní politice: v Radě bezpečnosti je nezastupuje žádný stálý člen, do funkce generálního tajemníka OSN nebyl nikdy zvolen muslim apod. Vyskytují se také stížnosti na kořistnické praktiky západních hospodářských kolosů a finančních kruhů. Asijská finanční krize, vyvolaná spekulacemi západního kapitálu v roce 1997, vážně poškodila hospodářství Indonésie a Malajsie a vyvolala v těchto zemích prudký růst islamistických tendencí.
TAK ZVANÝ EUROISLÁM
Zvláštní pozornost zasluhují postoje muslimů, kteří se v minulých desetiletí usadili v Evropě. Přicházeli převážně za prací a lepšími ekonomickými podmínkami, někdy také za svobodou. Jejich individuální osudy i názory se velmi různí. Jsou vystaveni místním asimilačním tlakům i protikladnému úsilí islámských organizací. Klima svobody jim umožňuje hlásat a publikovat ideje, jaké by v původní vlasti vyslovit nesměli, a to v celé šíři spektra: od radikálního islamismu až k otevřeně protiislámským a ateistickým postojům. Některé arabské vlády si vícekráte stěžovaly, že západní státy poskytují ochranu islámským extremistům. Kampaň proti terorismu, zahájená na podzim 2001, zde již vyvolala některé zásahy. Obecnou otázkou zůstává, zda se v evropském prostředí uplatní rozhodující měrou euroislám, tj. islám propojený s etikou svobody a lidských práv, nebo jeho nežádoucí alternativa - separující se islám ghetta. Tomu nahrává těžká sociální situace početných rodin někdejších přistěhovalců a někdy prvky fundamentalistické mentality u nich samých i v jejich okolí. Od 70. let věnují v západní Evropě problematice sociální integrace muslimů pečlivou pozornost také křesťanské církve a místní komunity aktivistů, vedoucích s muslimskými sousedy obecně prospěšný dialog života a spolupráce.
VYDÁVAT SVĚDECTVÍ O SOBĚ
Přestože leckteré postoje jako by svědčily o opaku, muslimové ve své naprosté většině nechovají vůči Západu zášť. Nechovají ji ani vůči Americe, přestože protiamerickou rétorikou někdy nešetří. Hospodářskou a kulturní globalizaci odmítají jako "amerikanizaci"; chtějí zůstat sami sebou, uchovat si islámskou identitu a jistoty, které z ní odvozují. Přiznávají Západu významné objevy, technický pokrok a dobrou životní úroveň, vytýkají mu však, že ztrácí, nebo již ztratil duši. Jejich smýšlení a pocity vůči Západu lze nejspíše charakterizovat jako ambivalenci. V arabské kultuře jde o pojem se značnou explikativní hodnotou, umožňuje lépe porozumět arabské hudbě, zároveň radostné i smutné, literatuře i některým arabským slovům, sdružujícím v jediném výraze určitý význam i jeho protiklad. Výtka Spojeným státům, kterou muslimové vyslovují nejčastěji, zní tak, že nejmocnější stát by se měl chovat spravedlivě. Bývá vyslovována zvláště ve vztahu k palestinské kauze. Dodejme ještě sami, že Západ by měl věnovat více péče pravdivosti mediálních i prostých lidských svědectví o sobě samém pro muslimy a o muslimech pro nás. Na náročnějším stupni stojí takovýto úkol před námi, před křesťany.
Luboš Kropáček
Mezititulky redakční

K ohni blíž

Zamyšlení aktuálně postní
Zkušenost potvrzuje, že nejostřejší kritika přichází většinou z vlastních řad. Kdo zná poměry zevnitř, ví o rozporu mezi bytím a zdáním. Nejlepší politické vtipy dovedli dřív ocenit právě soudruzi. Jen lékaři umějí promluvit o svých cechovních kolezích štiplavě, až to bolí. Znalost poměrů za fasádou nutí k vystřízlivění. Patřit k spolku, jehož slabiny známe, předpokládá statečnost.
K těmto vědoucím patří Jan Křtitel. Zná náboženskou výkonnost farizeje, přesto se za něho modlí. Ví o snaze vedoucí vrstvy saduceů zajistit vlastnímu lidu pod římskou knutou aspoň trochu politické, kulturní a náboženské svobody, přesto jim ohlašuje Boží soud. Jan pochází ze samého středu náboženské tradice svého lidu, není to žádný outsider. Promlouvá z konkrétní zkušenosti. Věděl, co je v člověku, stejně jako Ježíš, který "všechny lidi znal" (J 2,24n).
Jan znal především Boha. Vyšel z nejlepších židovských tradic. Bůh není nástrojem člověčích zájmů. Není to automat, který při šikovné obsluze vyčaruje žádoucí výsledek. Bůh je oheň, k němuž je nebezpečno se přibližovat. Když se Mojžíš blížil k tajemně hořícímu keři, odložil sandály. Bůh Otec, Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův, ten Svatý, jehož jméno je nevyslovitelné, tvrdě trestá hříchy svého lidu a odděluje zrní od plev, jak ohlašovali proroci od časů Ámose a Ozeáše. K starozákonní prorocké tradici patří i Jan Křtitel.
Ztrácí snad tato tradice s příchodem Ježíše svou působnost? Ten, kterého Jan ohlašuje, "bude křtít Duchem svatým a ohněm". Duch svatý nestačí? Ne; nemá-li v sobě oheň Boží, není Duchem svatým, ale lidským výtvorem. Skutečná kritika náboženství přichází z jeho nitra. Bůh lidských potřeb není k ničemu, jde-li do tuhého. Ježíš ve svém zvěstování téma soudu nevynechá. Ale řekne mnohem víc, než dokázal sdělit Jan. Bude mluvit o ohni, který očišťuje a proměňuje, neboť je ohněm lásky. "Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi" (L 12,49). Tímto ohněm budou "soleni" (Mk 9,49) všichni, kdo nechtějí skončit v nehasnoucím ohni soudu, o němž mluvil i Jan Křtitel.
Skutečná obnova křesťanství nastane s prohloubením a obnovou obrazu Božího. Kritika náboženství 18. a 19. století byla dětskou hříčkou ve srovnání s otázkami, jimž bude v blízké budoucnosti vystavena křesťanská víra. Bdělí duchové jako Romano Guardini, Reinhold Schneider, Dietrich Bonhoeffer, Ida Friederike Görresová aj., to předvídali již ve své době. Víra v Ježíšova Boha se bude muset osvědčovat izolovaně, v plné osamělosti. Čeká na nás totiž globální diaspora. S největší pravděpodobností nenastanou žádné časy zářivé obnovy života církve. Neočekává nás žádný duch doby, který by nám znovu poklepal uznale na rameno. Na této prognóze nic nezmění ani řeči Jürgena Habermase o sekulární religiozitě. Bude zapotřebí takového křesťanství, které je mimo morálku vyžadovanou státem a společenskou konvencí. Bude nutno projít ohněm, o němž mluvil Ježíš, nově se přiblížit Pánu, který dává znát, byť to není zaznamenáno v evangeliích: "Kdo je blízký mně, je blízký ohni."
Bůh, který uspokojuje potřeby, se nám opět stane "ohněm stravujícím", v němž bude spálena všechna samolibost, sebestřednost, touha být významný. Pokud v životě dnešního křesťana není bolesti, která vychází z takto "palčivého" místa, je něco v nepořádku. Skutečně milujícího jeho láska bolí, jakkoli ho blaží. V postní době může být dobrou přípravou na svátost smíření, budeme-li se sami sebe ptát, proč nás ve věcech víry mrzí pouze pochybení církevní vrchnosti a nic dalšího už nás nepálí. Asi jsme od ohně příliš daleko.
Joachim Wanke
Převzato z týdeníku Christ in der Gegenwart 49/2001. Přeložil pp.

Mezi rovností a identitou

Na okraj setkání zástupců světových náboženství v Assisi
Lednové setkání, svolané Janem Pavlem II., vyvolalo opět diskusi o tom, co vlastně tato setkání přinášejí. Jejich cílem bylo deklarovat světu, že náboženství nechtějí být příčinou válek. Za mír se zástupci též odděleně modlili. Čeho se vlastně tato debata dotýká?
Důležitým prvkem mezináboženských setkání je "rovnost" zúčastněných. Jan Pavel II. podtrhl tento rozměr, když se spolu se zástupci dalších náboženství vypravil do Assisi vlakem. Diskusi vyvolává ne vždy vyjasněný poměr mezi rovností zúčastněných náboženství a jejich vlastní identitou. Na požadavku rovnosti přitom stojí jakýkoli dialog, má-li být smysluplný. V identitě je zase shrnuto to, co náboženství zakládá, co tedy není žádoucí rušit.
Základní obavou je, zda mezináboženská setkání nepodporují u věřících tendence k náboženskému "pluralismu" a "synkretismu". Co to znamená? Synkretismus je možné přirovnat k rodinnému setkání, kde se schází z minulosti znesváření sourozenci (jednotlivé konfese), aby vzdali úctu společnému "Rodiči". Cena za tuto idylu, založenou na snaze postavit jednotlivá náboženství na společný základ, se zdá být příliš vysoká - určující "svéráz" každého náboženství ustoupil zestejnění. Představitelé církve poukazují na to, že synkretismus není cílem mezináboženských setkání.
Pluralismus naopak silně zdůrazňuje vlastní jedinečnost a neopakovatelnost každého náboženství. Tato žádoucí různost však prý předpokládá odmítnutí jakéhokoli absolutního nároku - postoje, kdy "mé" náboženství je to pravé, univerzální, zatímco náboženství ostatní jsou nepravá, nebo pravdivá jen částečně. Tento nárok by proto náboženství měla odložit, neboť je jím údajně znevažována jedinečnost druhého. Podobný experiment však vyvolává řadu pochybností. Těžko by bylo možno brát vážně například křesťanství, jež by nevěřilo v pravdivost centrální události: přímá intervence Boží do dějin skrze narození Ježíše Krista. Celá událost by se stala jen tradovanou bajkou a role křesťana by se omezila na oprašování muzejních exponátů. Církev reagovala na tyto tendence deklarací Dominus Iesus.
Dalším sporným momentem je modlitba a meditace v rámci mezináboženských setkání. V Assisi probíhaly modlitby zástupců náboženství paralelně, přičemž každý se modlil způsobem sobě vlastním za společný úmysl - za mír. Teologie řeší v této souvislosti tento problém: Je možná modlitba křesťanů s jinověrci? Teologové připomínají, že společná modlitba v podobě, jak k ní dochází například během ekumenických setkání, zde není možná pro odlišná pojetí Boha. Společně se modlit je problematické i při styku monoteistických náboženství.
Setkání v Assisi nemá deklarovat sjednocování všech náboženství, nýbrž shodný postoj v hodnotách jako je mír, spravedlnost, odpuštění, život, láska... Ke shodě dochází i přes veškeré obsahové rozdíly, které mezi konfesemi panují v pohledu na svět, na člověka, v odpovědích na "věčné" otázky apod., aniž by nutně docházelo k splývání jednotlivých vyznání. Základem je však najít správné proporce mezi rovností, která se netýká obsahů přesvědčení, a identitou, jež svůj absolutní nárok nechápe jako nárok absolutistický.
Štěpán Plaček

Důležitý mezník ve vztazích mezi Židy a křesťany

Vatikánský dokument zdůrazňuje úzké bratrské vztahy mezi oběma náboženstvími
Jediným, skutečně křesťanským postojem vůči Židům, je "úcta a láska", uvádí poslední vatikánský dokument s názvem Židé a jejich svatá Písma v křesťanské Bibli. Židovští představitelé po celém světě uvítali dokument Papežské biblické komise, který v rozsahu 210 stran publikovalo Vatikánské nakladatelství.
Ačkoliv dokument není oficiálním vyjádřením církevního magisteria, jeho důležitost pro celou katolickou církev je klíčová. Biblická komise je součástí Kongregace pro nauku víry, jejíž prefekt kardinál Joseph Ratzinger opatřil dokument vlastním úvodem.
Albert Vanhoye, sekretář Papežské biblické komise, řekl o významu a smyslu tohoto dokumentu: "Před třemi roky jsme obdrželi žádost od kardinála Ratzingera, abychom vypracovali studii o vztazích mezi Židy a křesťany na základě Písma. Nadějí komise je, že tímto dokumentem byl položen základ k dobrým vztahům křesťanů k Židům."
"Biblická komise se nespokojila pouze s všeobecnými závěry, ale provedla velmi podrobný výzkum (...) s cílem předložit co nejobsáhlejší stanovisko. Dokument přináší řadu důkazů o tom, že křesťané plně uznávají Svatá písma jako Boží slovo, a proto jim přiznávají nejvyšší důležitost," zdůraznil Vanhoye, jeden z nejuznávanějších katolických biblistů. "Není pochyb o tom, že tato Písma mají božský charakter a že tato skutečnost je vírou církve. Církev obdržela Starý zákon jako Boží slovo, jako způsob vyjádření zjevení, a proto je nutným světlem pro naši orientaci v životě."
Kardinál Ratzinger ve svém úvodu podotýká, že Kristus nemůže být plně pochopen, aniž bychom brali zřetel na tu část Božího zjevení, kterou v sobě obsahuje židovské Písmo. Cílem tohoto vyjádření kardinála Ratzingera bylo především odmítnout veškeré tendence k jakémukoliv opovrhování Starým zákonem. (Tímto postojem se např. už ve 2. století vyznačovalo učení Marcióna, podle něhož Jahve Starého zákona byl hněvivý bůh zla, zatímco v Kristu Nového zákona se zjevil nejvyšší dobrý Bůh. Církev hned v počátcích toto učení důrazně odmítla.)
"Druhá část dokumentu zdůrazňuje, nakolik byla základní témata židovských Písem přijata křesťanskou vírou, která je vyjádřena v Novém zákoně," řekl Vanhoye.
Podle biblistů jsou nejzákladnějšími prvky víry Starého i Nového zákona: "zjevení jediného Boha, velikost a současně i slabost lidské osoby, obraz zraněného člověka, který se nachází v bezútěšné situaci, avšak přesto není zbaven své důstojnosti, která má svůj základ v tom, že člověk byl stvořen k obrazu Boha, a proto je neustále povoláván k vytváření společenství s tímto jediným Bohem. Toto úžasné zjevení, které je obsaženo ve Starém zákoně, je rozvinuto v Novém zákoně skutečností inkarnace Božího Syna," uvedl Vanhoye.
"Boží aktivita, přinášející osvobození a spásu, vyvolení Izraele, smlouva, zákon, modlitba a bohoslužba, privilegované postavení Jeruzaléma a jeruzalémského chrámu - to vše jsou prvky Zákona Izraelitů, které živí křesťanskou spiritualitu."
Existuje zde však i druhá, avšak fundamentální otázka, pokračují biblisté. "My křesťané a Židé jsme skutečně jednotní. Po náboženské stránce jsme opravdovými bratry, přijímáme stejné Boží zjevení, pouze s tím rozdílem, že křesťané ho doplňují o paschální tajemství Ježíše Krista, což je sice zásadní novost, avšak tato novost neruší předchozí zjevení, ale pouze ho podtrhuje."
Závěrem Vanhoye zdůraznil: "Dokument je zaměřen k harmonii a jednotě s lidem Izraele. Nevíme sice, kdy bude této jednoty dosaženo, avšak udělali jsme další krok na cestě k tomuto cíli. Skutečně křesťanský postoj je následující: Židy bychom měli přijímat jako bratry a sestry Ježíše a Marie, a proto jako starší bratry a sestry nás křesťanů, jak ostatně zdůrazňuje i Svatý otec."
Podle Tiskového střediska ČBK

Spletité osudy dvou emauzských opatů

Alban Schachleiter a Arnošt Vykoukal
V moderních českých církevních dějinách 20. století lze narazit na desítky, ba stovky duchovních a laiků, kteří výrazně spoluvytvářeli podobu církevního života u nás. Svědectví jejich života upadalo často v zapomnění. Měli bychom tyto osudy znovu vynášet na světlo - odráží se v nich totiž často mimořádná duchovní zkušenost i vysoká vytříbenost a vzdělanost, která může inspirovat také dnešní generaci. Vedle toho se objevovaly i žalostné případy popření duchovních principů, včetně morálky a instrumentalizace víry pro časný osobní prospěch. Dva protikladné osudy se dají dokonce vysledovat na jednom místě - v pražském emauzském klášteře.
Emauzský klášter založil Karel IV. v roce 1374 s cílem obnovit slovanskou liturgii, v době husitských válek byl ale vypleněn a mniši vyhnáni. V polovině 17. století přišli do kláštera španělští mniši, kteří jeho činnost obnovili (v té době přečkal plenění při obléhání Prahy švédskou armádou za třicetileté války). Za Josefa II. byli emauzští benediktini pověřeni vyučováním na gymnáziu v Klatovech. Tato angažovanost se ale uskutečňovala na úkor vlastního řádového života.
Oživení nastává až po příchodu mnichů z kláštera v Beuronu v březnu 1880. Emauzský klášter patřil ke kosmopolitnímu typu. Žili tam bratři z Německa, Polska, z Rakouska i z oblastí pozdější Jugoslávie. K nejvýznamnějším členům komunity té doby patřil zejména Alban Schachleiter, pocházející z Mohuče (nar. 1861). Ve dvaceti letech vstoupil do benediktinského řádu a o pět let později byl v Emauzích vysvěcen na kněze. Na přelomu 19. a 20. století se v německém pohraničí rozšířilo protikatolické hnutí "Los von Rom" (Pryč od Říma), iniciované německými nacionálními politiky. Schachleiter tehdy proslul jako nekompromisní apologeta katolické víry a na veřejných shromážděních vystupoval proti všem oponentům. Za své zásluhy byl dokonce papežem Piem X. vyznamenán stříbrnou medailí. V roce 1908 byl také naprostou většinou hlasů zvolen opatem. Klášter se pak stal Schachleiterovým přičiněním významným politickým centrem. Schachleiter vystupoval v radikálním německém nacionálním duchu a zároveň patřil k důvěrníkům následníka trůnu Ferdinanda d'Este (byl i zpovědníkem jeho manželky hraběnky Chotkové), s nímž ho pojilo přesvědčení, že Němci budou jednotícím prvkem habsburské říše. V letech 1914-1918 nabídl klášter jako lazaret pro rakouské vojáky, sloužily se zde mše za vítězství rakouských zbraní. V tomto světle je pak třeba vidět situaci kláštera v prvních dnech po rozpadu monarchie. Již v prvních dnech po vzniku republiky klášter několikrát prohledávali čeští vojáci. Sám Schachleiter byl vyslýchán, několik dní internován. Mniši tedy nemohli ani oslavit svátek Neposkvrněného početí Panny Marie, hlavní patronky kláštera, připadající na 8. prosince, a Schachleiter byl nakonec přinucen opustit zemi. Tisk zahájil masivní kampaň, během níž kritizoval skutečnost, že klášter, který měl původně sloužit jako centrum slovanské liturgie, se stal paradoxně místem německého nacionalismu. Atmosféra veřejné nevraživosti proti klášteru byla přiživena i antikatolickou vlnou, provázející vznik samostatného státu. Na jaře 1920 rezignoval Schachleiter na svůj opatský úřad. Poté odešla velká část německých mnichů do jiných klášterů beuronské kongregace, zejména do Neresheimu v Bádensku a do nově vzniklého opatství na místě bývalého cisterciáckého kláštera ve slezském Grüssau (po roce 1945 odešli mniši do Bad Wimpfen).
LÉTA KONSOLIDACE A DUCHOVNÍHO RŮSTU
Rozvoj emauzského kláštera v nových společenských podmínkách je spojen s převorem a pozdějším opatem Arnoštem Vykoukalem. Narodil se v roce 1879 v Žernovce ve středních Čechách. V mládí byl poslán na rok do německé rodiny v rámci výměny, kde se naučil dobře německy. Byl však mimořádně národnostně tolerantní (i za jeho opatského působení se běžně konaly bohoslužby v němčině) a vzdělaný. Filozofii studoval na pražské univerzitě, teologii v beuronském arciopatství. Ordinován byl 22. 9. 1906 kardinálem Skrbenským, poté pokračoval ve studiích v Lovani a v Anglii. V poválečném období nesl hlavní tíhu nepřátelských vystoupení proti klášteru i odchod mnoha bratří z církve. Přes všechny problémy se mu ale dařilo čelit vnitřním i vnějším tlakům a tlumit napětí uvnitř řádu. Velkým příznivcem kláštera se stal zejména arcibiskup František Kordač. Po parlamentních volbách v roce 1925 se dále stabilizovaly poměry ve vztahu státu a církve. Klášter se vrátil k záměrům zakladatele a začal pěstovat staroslověnskou liturgii. Opat Vykoukal usiloval o opětovné posílení Sázavy jako bývalého duchovního centra, založeného s tímto cílem, a o prohloubení úcty k jejímu zakladateli svatému Prokopovi. V promluvách a textech intenzivně propagoval návrat ke kořenům raného křesťanství a krásu svátostného a duchovního života. Vyzýval křesťany, aby ze světa udělali "jedno velké svátostné mystérium". Byl zastáncem rozšíření liturgie mezi nejširší vrstvy Božího lidu. Díky této otevřenosti následoval příliv nových duchovních povolání do Emauz. Působilo tam několik význačných osobností (mj. M. Schaller, M. Klement, F. Pavelka), díky nimž se klášter stal duchovním i teologickým centrem nejen v českém, ale i evropském měřítku.
SCHACHLEITER V NACISTICKÉ NÁRUČI
Zcela jinak se vyvíjely osudy Vykoukalova předchůdce. Zneuznaný a ponížený Schachleiter žil nejprve v Linci a poté v Mnichově, kde se počátkem 20. let sblížil s počínajícím nacistickým hnutím, od něhož očekával obnovu německé moci. Sloužil mše na shromážděních nacionalisticky zaměřených spolků válečných veteránů, které stály v opozici vůči demokratickému režimu tzv. výmarské republiky. Římské úřady i diecézní biskup ho několikrát vyzývali k návratu do kláštera. V důsledku přibývajících střetů s představenými opustil Schachleiter počátkem 30. let pastorační službu a odstěhoval se do lázeňského městečka Feilnbach k evangelické rodině Engelhardtových. Disciplinární konflikt vyvrcholil ve dnech mocenského zvratu v Německu po nástupu Hitlera k moci. Krátce po jmenování Hitlera kancléřem uveřejnil dne 1. 2. 1933 v ústředním deníku NSDAP Volkischer Beobachter článek, v němž tvrdil, že pro katolíka není věroučných ani morálních překážek pro vstup do nacistické strany. Polemizoval s pastýřským listem lineckého biskupa, který ve stejné době ostře napadl nacistické teorie o rasové nadřazenosti a odmítl teze o pozitivním křesťanství, hlásané Hitlerem a jeho dvorním ideologem Alfredem Rosenbergem. Svým pronacisticky formulovaným článkem se Schachleiter dostal do sporu s většinou německých biskupů a zpochybnil jejich předchozí vystoupení proti nacistické ideologii. Římská kongregace proto vydala 6. 3. 1933 nový příkaz, aby opustil Feilnbach a odešel do některého z klášterů beuronské kongregace. Po uplynutí čtrnáctidenní lhůty byl suspendován. Jednání však tímto neustala. Prostředníkem se stal opat v Ettalu Willibald Wolfsteiner. V létě 1933 se Schachleiter zúčastnil duchovních cvičení v tomto klášteře, po nichž mu byl navrácen odebraný souhlas k veřejnému kněžskému působení. Důvodem byla nepochybně také snaha církevních kruhů rychle vyřešit tento případ i s ohledem na nedávno uzavřený říšský konkordát mezi Hitlerovou vládou a Vatikánem (v červenci 1933). Hned první mši po zrušení suspenze však provázela velká manifestace za účasti členů SA a Hitlerjugend. Poté byl bývalý opat několikrát hostem norimberského sjezdu NSDAP. Přitom v roce 1934 byl při noci dlouhých nožů zavražděn známý představitel katolického spolkového života Erich Klausener (1885-1934) a o rok později zahájila Hitlerova vláda rozsáhlou kampaň proti katolickým organizacím. Příslušníci řeholních komunit byli neprávem obviňováni z machinací s devizovými prostředky, což nacistům poskytlo záminku k zahájení soudních procesů. Schachleiter se nabídl jako zprostředkovatel k urovnání konfliktů mezi Hitlerem a církevními představiteli. Přitom ale loajálně deklaroval svou oddanost führerovi. Jeho zdravotní stav se poté začal rapidně zhoršovat, utrpěl mozkovou mrtvici a jak vyplývá ze svědectví současníků, stále více podléhal vlivu paní Engelhardtové, přesvědčené stoupenkyně Hitlerova režimu. V červnu 1937 Schachleiter zemřel. Jeho smrt nastala ve chvíli dalšího vyostření napětí mezi Vatikánem a nacistickou vládou po vydání encykliky papeže Pia XI. Mit brennender Sorge, která ostře odsoudila nacistický režim. Tehdejší moc využila i poslední rozloučení se zemřelým opatem k demonstraci věrnosti a loajality. Ten byl pohřben v Mnichově se státními poctami a za účasti Hitlerova "náměstka" Rudolfa Hesse, rakev zahalovala nacistická vlajka s hákovým křížem. Opat Vykoukal se pohřbu nezúčastnil, neboť v něm viděl zneužití k nacistické propagandě. Nechal ale za bývalého spolubratra sloužit zádušní mši.
V době bezprostředního ohrožení republiky v roce 1938 se i emauzští benediktini zapojili do vlasteneckých kampaní a v řadě projevů a kázání připomínali sepětí českého národa s křesťanskou vírou. Využívali k tomu především postavu národního světce svatého Václava. V červenci 1941 obsadilo klášter gestapo a řeholníci museli Emauzy opustit. Opat Vykoukal se snažil najít v Praze jiný útulek, ale gestapo mu přikázalo opustit hlavní město. Mohl pobývat v Plzni, ale nesměl se stýkat s řádovou komunitou. Nakonec byl zatčen a 7. 8. 1942 odvlečen do Dachau, kde za několik dní (10. 9. 1942) zemřel v 63 letech na úplavici z vyhladovění. Mezi pronásledované ale patřili i němečtí kněží, například P. Basilius Lang, který již před válkou kritizoval nacionální ladění německé katolické politiky, a musel se za války skrývat.
Důvodem byla nejspíše demonstrace síly vůči neústupnosti Vatikánu v případě jmenování nástupců zemřelých biskupů na území protektorátu, českobudějovického Bárty a pražského Kašpara. Na obě místa chtěla německá úřední místa prosadit německého biskupa, s největší pravděpodobností tehdejšího pražského světicího biskupa Johanna Remigera. Papež Pius XII. chtěl ovšem počkat s řešením personálních otázek až na konec války. Při odůvodnění represe nacisté využili reminiscencí na údajné počešťování kláštera po roce 1918.
ZÁVĚREM
Arnošt Vykoukal je představitelem nastupující katolické elity, která se po 1. světové válce zasloužila o duchovní i morální obnovu českého katolictví. Její slibně se rozvíjející činnost však přerušila nacistická, a zejména komunistická totalita. Duchovní plody tak mohla přinést pouze v omezené míře ve svobodném mezidobí let 1945-1948. Domnívám se, že to byl jeden z nejvážnějších zásahů do vnitrocírkevního života, jehož následky se projevují ještě nyní v nedostatku osobností spirituálně zakotvených a současně schopných otevřeného dialogu s moderním světem.
Schachleiter naproti tomu přispíval k názorové dezorientaci svých bratří a stal se povolným nástrojem k pokusům o infiltraci církve nacistickou ideologií. Stojí v protikladu k osobnostem křesťansky motivovaného odporu proti hnědé totalitě z katolických řad, který zosobňují např. berlínský biskup Konrad von Preysing, mohučský biskup Klemens von Gallen, jezuitský kněz Alfred Delp a stovky dalších (ve stejné době, kdy probíhal slavnostní Schachleiterův pohřeb, čekal v Mnichově na svůj proces jezuitský kněz Rupert Mayer, blahořečený v roce 1987 papežem Janem Pavlem II.). Současný papež opakovaně vyzval ke zkoumání osudů mučedníků. Stejně tak je třeba objektivně pojmenovat i okamžiky selhání a zrady. Očištění historické paměti přispěje k tomu, aby se církev stala opravdovým "domem ze skla".
Jaroslav Šebek

Jaké to je být hromosvodem českého episkopátu

Rozhovor s vedoucím Tiskového střediska ČBK P. Danielem Hermanem
Někteří katolíci pokládají ministerské opatření na pražské teologické fakultě za součást útoku na pravost víry. I nám do Perspektiv občas píší v tomto smyslu. Vytýkají kardinálu Vlkovi a celé České biskupské konferenci, že si to nechala líbit. Vy jste jejím tiskovým mluvčím. Nakolik tentokrát fungujete pro tuto část katolického veřejného mínění jako hromosvod?
Ano, mám dojem, že nějak plním i tuto úlohu. Koneckonců je to součást mé práce a specifické služby v církvi. Poslední vlna dopisů a veřejných reakcí, vyvolaných situací Katolické teologické fakulty, není zdaleka jediná. Za léta práce v biskupských sekretariátech a na tiskovém středisku jsem si už na to zvykl.
Dopisy, které dostáváte, jsou podepsané, nebo anonymní?
Většinou podepsané. Anonymních je asi patnáct procent.
Mají všechny ty dopisy něco společného?
Mají. Když jsem ohlašoval stanovisko církve k zásahu NATO v Bosně a pak v Kosovu, psali mi komunisté. Teď mi kvůli fakultě píší fundamentalisticky zaměření katolíci. Je to zajímavé, slovník i rétorika obou skupin je odlišná, ale mentalita je podobná: uzavřenost, netolerance, patrně i strach ze svobody a osobní odpovědnosti za vlastní život.
Odkud vám lidé píší?
Dá se říci, že z celé republiky. V té poslední vlně pochází značná část dopisů z Prahy. Hodně je zastoupena i Morava, především ta severní.
Mluvíte opakovaně o "poslední vlně". Čeho se týkala ta předposlední?
I ta se týkala fakulty. Kdykoli se objeví toto téma v denním tisku, v televizi, a já jako mluvčí ČBK jsem nucen zaujmout "oficiální" postoj, spustí to lavinu nespokojených dopisů. A nejen dopisů. Dobře vím, že jsem v této roli trnem v oku i některým katolickým nebo ke katolictví se hlásícím časopisům. Především mám na mysli Světlo a Mezinárodní report.
Přidám k tomu Immaculatu bratří minoritů. - To si nemůžete svá odlišná stanoviska rozumně a v klidu vysvětlit?
Tato otázka se sama nabízí. Za sebe mohu říci, že jsem se opakovaně snažil o věcný dialog. Zatím bohužel bezvýsledně. K dialogu musí být opravdu dva.
To je smutné. Zdá se, že množina našich katolických věřících se svými postoji příliš neodlišuje od celku české veřejnosti. Že i mezi "našinci" je významné procento lidí chronicky zraněných, kteří si neumějí své rány vyhojit. - "Schytáváte" to i při jiných příležitostech, než je Balkán a pražská fakulta?
Mohutnou vlnu odporu vyvolala loni na jaře výstava INRI v pražském Rudolfinu. Některé katolíky pobouřila netradičním pojetím tradičních novozákonních motivů. Mě naopak kladně zaujala neotřelost tohoto uměleckého ztvárnění náboženských témat. Zjistil jsem, že mnozí kritici výstavu vůbec neviděli a že reagovali na jediný prvek vytržený z kontextu, na část triptychu. Byl to obraz ukřižované dívky, použitý reklamou. Myslím, že zareagovali přesně podle přání reklamní agentury, a že tím návštěvnost výstavy zvýšili.
Dobře, že jste tuto zapomenutou kauzu připomněl. Ta výstava vyvolávala smíšené pocity všude. Die Tagespost, německý katolický časopis, který nelze podezírat z "liberalismu", se tehdy obrátil na salcburského pomocného biskupa Andrease Launa, aby se k ní vyslovil. I on je "mimo podezření". Rázně oponoval tamnímu katolickému hnutí "Volksbegehren". Vystihl jeho populistické rysy. Je to skvělý obhájce tradičních hodnot. Přitom má výtvarnou vnímavost, vyzná se v teorii umění; prý je - anebo byl - aktivním výtvarným umělcem. Prohlásil tehdy, že výstava INRI je legitimním uměleckým projevem, byť mysli názorově zmatené, ale že to není rouhání. - Nezdá se vám, že je naše katolická veřejnost málo vzdělaná?
Snad máte pravdu, ale nezapomínejme, že po dlouhá desetiletí byla naše společnost - a křesťané zvlášť - vystavena enormním tlakům. Tehdejší režim uvalil na mnohá témata doslova informační embargo. Dnešní stav je logickým plodem té epochy. I poselství II. vatikánského koncilu k nám pronikalo s velkými obtížemi. Myslím, že většina katolíků zná dodnes koncil jen v souvislosti s obrácením oltáře k lidu a národním jazykem při slavení mše. Ale to podstatné, to pověstné otevření oken světu, "aggiornamento", k nám fakticky proniká teprve v posledních letech. - Ale podobnými neduhy trpí celá naše společnost. Křesťané jsou její nedílnou součástí, v pozitivním i negativním smyslu.
Musím bohužel souhlasit. Ale vraťme se k pražské fakultě. Lidem, kteří ji dosud profilovali, jste nedávno vytkl "ultrakonzervatismus". Co tím myslíte?
Ten termín jsem užil naprosto uváženě. Skutečný konzervatismus pokládám nejen za legitimní, ale za nezbytnou duchovní sílu, která má zajišťovat stabilitu a vyvažovat jednostrannost průzkumníků a objevitelů nových cest. Zmínil jste výstižně mons. Launa. Jsem přesvědčen, že zdravá odvaha hledajícího mládí potřebuje zklidňující korektiv moudrého věku zralosti. Na pražské Katolické teologické fakultě UK se však příliš zabydlel konzervatismus mentální, psychologický, uzavřenost mysli. Proto jsem zvolil označení "ultrakonzervatismus", na němž trvám.
Rozhovor připravil Petr Příhoda

Glosy

Před čtvrtstoletím probíhala právě touto dobou vzteklá kampaň proti signatářům Charty 77 (brzy vzpomeneme smrti Jana Patočky, který zemřel po jedenáctihodinovém výslechu Státní bezpečností). Byli mezi nimi i křesťané, katolíci i evangelíci, kněží i laici. Charta 77 propojila téměř celý tehdejší disent. Ten nám zanechal významný kulturní i morální odkaz. Na tento odkaz se snadno zapomíná. I na onu dobu, na její dusno i na tehdejší taktiky přežívání se zapomíná. Zapomnětlivost jaksi patří k duchu naší doby; též nepředvídavost věcí budoucích. O to důležitější se zdá prožívání přítomné chvíle (viz Perspektivy 1/2002).
Disent znal pozoruhodnou zkušenost odčinění a odpuštění: chartista, který byl kdysi komunistou, dostával facky; chartista, bývalý mukl, to viděl. Nebylo třeba o tom mluvit, protože od této chvíle byli spolu. Tuto zkušenost se nepodařilo předat těm, kdo byli mimo. Možná proto, že o ni nestáli...
***
Čtyřkoalici postihlo zemětřesení a zatím se neví, co obstálo, a co ne. ODA dohrála. Zprvu to nebyla špatná role, závěr je ale nedobrý. Příběh tím nekončí. KDU a US se nyní ocitly v rolích, v nichž zosobňují hned několik světodějných sil naráz: venkov proti městu, tradici proti modernitě, humanismus křesťanský proti sekulárnímu, levý střed proti pravému, možná i stáří proti mládí. A to vše na těsné a nepřipravené scéně české společnosti, která tvoří obecenstvo spíše zevlující než vcítivé. Oba spoluhráči by se asi měli v něčem trochu změnit. Vědí to vůbec?
***
Tzv. Benešovy dekrety jsou znovu na pořadu. Není to poprvé, ani naposledy. Není dobré mít ve skříni kostlivce. Některé z nich legalizovaly očividné bezpráví a umožnily bezpráví ještě větší: etnickou čistku. Prý je nelze zrušit, zbortil by se náš právní řád (byla zrušena vedoucí úloha KSČ, zaručená ústavou - a nezhroutil se). Proč prý je rušit, jsou-li tak jako tak "vyhaslé"? (Proč je tedy nezrušit?) Prý by se zpochybnily výsledky 2. světové války. (Nezpochybnil je snad dosti zánik železné opony, sjednocení Německa a rozpad SSSR?) Jsou to výmluvy, pravým důvodem je noční můra: strach z toho, že kdybychom se od nich jakkoli distancovali, nastal by jakýsi "nový Mnichov". Je to realistické očekávání?
Následky tohoto strachu jsou zhoubné: umlčujeme zdravý rozum v nás, mrzačíme si své právní vědomí, falšujeme vlastní dějiny. Kapitulace nikoli nepodobná té mnichovské.
ř

Až budeš umdlévat...

Sněmovním kroužkům dochází dech
Je to prokazatelné: kroužky se setkávají méně často, nebo zcela odpadají a pokud skýtají nějaké "výstupy", jsou to hlavně stesky. Uvažme navíc, že navzdory doporučením biskupské autority mnohde vůbec nevznikly. Dokonce ani tam, kde to byla povinnost. Dožívající kroužky si stěžují, že o jejich činnost není zájem, jejich podněty prý stejně nic nezmění apod. Stagnace sněmovního procesu? Dá se to tak říci. Některé skupiny prý do něj prakticky nevstoupily. Jsou to (1) kněží, (2) řeholníci-muži a (3) mládež. Absence zvláště té první a třetí skupiny působí starost. Jako kdyby docházelo na slova těch, kdo se od počátku stavěli k věci skepticky.
Dnes už asi nezjistíme, kde ta úplně první myšlenka sněmu vznikla. Snad někde uprostřed polistopadového nadšení. Svatý stolec ji tehdy podpořil. Snad působila vzpomínka na podnětné diecézní synody, würzburskou, drážďanskou, krakovskou, ty však byly dílem minulé generace (krakovská se konala v době, kdy byl místním biskupem dnešní papež). Odpovídaly na otázky předem vyslovené a diskutované, opíraly se o činnost cílevědomých a vzájemně solidárních skupin, zkrátka uzavíraly předchozí usilování. Bylo o čem sněmovat.
Obdobné předběžné formování v naší místní církvi neproběhlo. Srovnatelnou cílevědomou iniciativou se mohlo stát Dílo koncilové obnovy, bylo však udušeno v samých počátcích. Po delší pauze následovalo Desetiletí duchovní obnovy, koncipované jako vzpamatování, umožněné poměry perestrojkového rozkladu totalitního režimu. Tato znamenitá iniciativa však zasáhla v církvi jen menšiny. Pak s ní v půli cesty skoncovala nikoli katastrofa, ale zánik režimu, událost vlastně blahodárná. Zastihla naši církev ve stavu atomizace, není se čemu divit. Ve stejném stavu se nacházela (a nachází) celá česká společnost.
O čem sněmovat za těchto okolností? Skeptikové soudí, že je na to brzy. Jak dlouho bylo třeba vyčkávat? A co se mělo dít během toho čekání? Vytvořily by se podmínky pro konání sněmu příznivější? Samy od sebe? Existuje postoj zvaný kvietismus, u nás nikoli výjimečný, zejména v podobě spoléhání na Ducha Svatého: nechme to na něm, on to zařídí. Duch Svatý však zpravidla působí v součinnosti s lidským úsilím. Jak dopadne sedlák, který orbu, setbu a sklizeň "zbožně" ponechá pouze na Duchu Svatém, bude se za to i modlit, ale ruku k dílu nepřiloží? Kvietismus, který mám na mysli, je zástěrkou pasivity a bezradnosti.
Vyhlášení sněmu připomíná zrušení trestu smrti. Ach ano, měli jsme chvíli počkat! Ale stalo se - a už se to nedá odvolat. Což takhle nechat ideu sněmu v tichosti "vyšumět"? Naaranžovat nějaký ten slavnostní akt, aby se neřeklo, a dále vše provozovat jako dosud? Česká společnost jako celek i její politická reprezentace se chová právě takto. Původní koncepce (kupónovka aj.) se neosvědčily, transformační elán vyhasl a poslední nadějí je vstup do Evropské unie, která nás, doufejme, nějak srovná... - Takové zahrávání si se vzbuzenou důvěrou může být osudné. Může diskreditovat církevní elity včetně hierarchie na léta.
Zazněla dobře míněná slova, že nikoli vlastní sněm, ale jeho přípravný proces je tím nejdůležitějším. V jejich podtextu se možná skrývá předpoklad, že právě onen proces, zvaný "sněmovní", vytvoří podmínky, jaké umožnily konání oněch znamenitých synod (würzburské, drážďanské, krakovské). To se ale neděje.
O čem tedy sněmovat? Věcných problémů k naléhavému řešení je dost. Jak evangelizovat, katechizovat, pastorovat ve světě Bohu odcizeném; jak financovat církev; co s jejími imobiliemi ("památkami"), pokud dosloužily; co s farní strukturou z dob Josefa II.; jak dál s ekumenou, vždyť svět rozdělenému křesťanství neuvěří; jak se přizpůsobit úbytku kněží... atd. Na žádnou otázku se neozývá ani hypotetická, tedy zkusmá odpověď. Že by až na sněmu? Ten však není místem pro tápání. O čem tedy sněmovat?
Snad jediným nepředstíraným tématem může být právě dnešní situace naší místní církve, její sebepoznání. Nutnou podmínkou účinné léčby je správná diagnóza, i když ona sama léčbou ještě není. Nezdary sněmovního procesu jsou tématem, kterému by měl vlastní sněm poskytnout prostor. Důvěru laiků by posílilo kritické biskupské slovo namířené do vlastních řad. Sněm by měl skoncovat s takovou praxí, která se řídí nepsanou zásadou "nechat problémy uležet, vystydnout - a pak se k nim už nevracet".
Neházejme však flintu do žita. I když sněm vyzní nejednoznačně, rozpačitě nebo do ztracena, vše tím ztraceno nebude. Uvažme, že na výzvu k sněmování zareagovala téměř tisícovka nikoli jednotlivců, ale skupin (kroužků) čili týmů, a to tím, že vůbec vznikly a nějak fungovaly, ač by se asi za jiných okolností nedaly vůbec dohromady. Není toto znamenitá vymoženost sněmovního procesu, ať už vlastní sněm dopadne jakkoli?
Zatím kroužky umdlévají a jako opuštěné děti žehrají na nevšímavost "shora". Mohly by zaujmout i dospělejší postoj. V atomizované církvi by se mohly stát krystalizačními jádry jejího příštího srůstání - pokud by dokázaly objevit ještě jiné své určení než být pouhou součástí sněmovního procesu.
Petr Příhoda

Ad: Když oni ale o Ježíše nestojí

Perspektivy 1/2002
Dík za otištění stati. Čtení věru neveselé, ale svým způsobem osvobodivé. Postřehy a formulace odpovídají tomu, co cítím a nač často myslím jako učitel tzv. všeobecně vzdělávacích předmětů na státním učilišti ("sám voják v poli", jak píše na jiném místě P. Příhoda) i jako křesťan. Jsem rád, že se toto téma stane jednou z priorit chystaného sněmu naší církve. Aniž bych zlehčoval otázky zaměřené "dovnitř", říkám si: církev, slábnoucí a zase sílící, bude trvat. Jenže: "Jděte do celého světa...," praví Pán.
Dojímá-li nás, že v nebi je z jedné ztracené a nalezené ovečky větší radost než z devětadevadesáti nezatoulaných, měli bychom si uvědomit, že dnes se nám ten poměr jaksi obrátil. Není velkou nadsázkou tvrzení, že je zapotřebí hledat devětadevadesát zbloudilých.
Když oni ale o Ježíše nestojí, konstatuje autor pravdivě. Sám to vnímám ještě ostřeji: (1) větší část Německa nepostihlo 40 let těžké ateizace; (2) on píše o středoškolských studentech, já mám zkušenost s pražskými učni a ta je opravdu tristní. V drtivé většině pohrdají vzděláním jako takovým. - Když jsem chtěl obohatit hodinu občanské nauky zběžným portrétem sv. Václava, byl oheň na střeše: "Proč nám to říkáte? To nás nezajímá!" Před Vánoci jsem se ptal, jak se jmenovala Ježíšova matka. Dlouho žádná odpověď, nakonec kdosi "navrhl" - Janu. Mohl bych vyprávět.
Slýchám, že by se mělo evangelizovat po vzoru prvotní církve. Situace je ale jiná. Doznejme, že máme k heroismu prvokřesťanů daleko. A pak: před 2000 lety bylo křesťanství něčím novým; dnes se lidé domnívají, že se s tou "báchorkou" či "habaďůrou" už vyrovnali.
Nesporným kladem stati je, že nezůstává u diagnózy, ale snaží se najít řešení, směr. Východisko může být přijatelné a inspirativní pro "naše konzervativce i liberály": obsah víry neředit, ale též se nebát konfrontace. Autor má pravdu, když zdůrazňuje pojmy kontrast, zlom, rozdíl.
Nedávno jsem debatoval s učni o drogách. "Ono vás to tak krásně zpomalí," řekl mi jeden. Napadlo mě: "Kéž bys věděl, co je to rozjímání, adorace..." - Smutnou pravdou je i to, že v mladých lidech prostě chybí struny, jež by se daly rozeznít. Zmíněným slovům by můj chlapec nerozuměl. Asi by mu zněla hodně zvláštně, cize... Mám pocit, že to příště vyslovím nahlas.
Petr Střešňák, Praha 9
 

Ad: Klerici a laici...

Perspektivy 12/2001, 1/2002
Reaguji na dopis M. Machálka z lednového čísla. Chci doplnit jeho myšlenku o tom, že biskupům a kněžím uniká pravdivý obraz společnosti. Jako by byla v církvi určitá "tabu", o nichž se nemluví. Jedním z nich je fakt, že rodina s více dětmi se v dnešní společnosti "odsoudí" k chudobě. Nám laikům jsou čteny biskupské listy o antikoncepci a přirozeném plánování rodičovství, o tom, jak přijímat více dětí, jak se angažovat v politice atd., ale už se nemluví a nepíše o tom, že to není zrovna jednoduché ani pro rodiče více dětí ani pro děti samotné - dnes, v době finančně dobře situovaných jedináčků (...). O tom by se mělo psát v KT, třeba v nějaké "sociální poradně". Myslím, že spousta lidí se stydí o něčem takovém mluvit, natož se zeptat (...).
Z dopisu J. Satkové, Vítkov

Kanonický rámec komunikace mezi kleriky a laiky

V návaznosti na anketu o komunikaci mezi kleriky a laiky bych chtěl ukázat základní kanonický rámec, v němž se v církvi tato komunikace odehrává. Církev je totiž jak společenstvím lidí, kteří sdílejí jednu víru, tak i společností s vlastní strukturou, zákony a institucemi. Vztah mezi kleriky a laiky je důležitým momentem ve vnitřním uspořádání církve, ale je třeba upozornit, že jednotlivé normy církevního práva nestanoví, jak by měla, krok za krokem, komunikace v církvi probíhat. Spíše vytváří její rámec, z nějž by mělo být zřejmé, jaké je vzájemné postavení kleriků a laiků v církvi, jejich kompetence a jaké jsou hlavní momenty společného podílu na poslání církve. Znalost tohoto rámce a právních norem by neměla jednotlivé kleriky a laiky spoutávat, ale naopak by jim měla umožnit jednat odpovědně a tvořivě s ohledem na povinnosti a práva všech (Apoštolská konstituce Sacrae disciplinae leges, 25. 1. 1983).
Základní princip, od něhož se odvíjí vzájemné postavení všech pokřtěných v církvi, je vyjádřen v kánonu 208 v Kodexu církevního práva (dále jen Kodex): "Na základě znovuzrození v Kristu jsou si všichni křesťané skutečně rovni co do důstojnosti i činnosti (Inter christifideles omnes... vera viget dignitatem et actionem aequalitas). Na základě této rovnosti všichni spolupůsobí na rozvoji Těla Kristova, každý podle svého postavení a úkolů." Kánon 208 navazuje na učení II. vatikánského koncilu. Oficiální latinské vydání Kodexu z roku 1989 se odvolává na Lumen gentium 32.
Rovnost co do důstojnosti je dána křtem. Znamená, že všichni věřící jsou si bratry a sestrami v Kristu, nikdo není víc nebo míň křesťanem než ten druhý (podobně jako žádný člověk není víc nebo míň člověkem než druzí). V kanonickém jazyce to znamená, že všichni věřící jsou si před zákonem rovni. Tato rovnost ale neznamená, že všichni jsou co do vlastností a schopností stejní. - Rovnost co do činnosti znamená, že všichni věřící se podílejí na tomtéž poslání Krista a církve a nikdo z nich se z něj nemůže vymluvit. Rovnost co do činnosti neznamená, že všichni věřící mají dělat totéž a že jsou vzájemně zaměnitelní. Kánon 208 nepopírá, že účast jednotlivých věřících na poslání církve se liší stupněm i podstatou.
Učení II. vatikánského koncilu a Kodex reprezentují závažný posun v kanonické tradici od důrazu na rozdílnost mezi věřícími (konkrétně mezi kleriky a laiky) k uznání skutečné rovnosti mezi všemi věřícími co do důstojnosti a činnosti. V dějinách církve se soustředění na hierarchický aspekt projevilo vyzdvihováním nerovnosti. Dekret Graciánův říká, že jsou dva typy křesťanů, klerici a laici. Podle tohoto rozdělení byla církev chápána jako společenství nerovných (societas inaequalis), rozdělená na ty, kdo vedou a řídí (coetus ducens), a ty, kdo jsou vedeni a zůstávají pasivními členy (coetus ductus - Decretum Gratiani, c. 7, c. XII, q. 1).
Druhý vatikánský koncil a nový Kodex církevního práva potvrdily hierarchický charakter církve (kánon 207.1). Zároveň ale vyhlásily rovnost všech věřících co do důstojnosti a účast všech na poslání církve. Posun v chápání církve od Dekretu Graciánova, přes nové vyjádření v Lumen gentium, až k současnému Kodexu není jen posunem v církevním právu, ale souvisí s posunem mentality mezi věřícími, tj. kleriky i laiky. (V terminologii Kodexu jsou Christifideles všichni pokřtění, laici i klerici; překládám tento termín jako věřící).
Vyhlášení rovnosti všech věřících nemá jen doktrinální charakter, ale jeho konkrétní důsledky nacházíme v celém Kodexu. Rovnost všech věřících co do důstojnosti je východiskem především u kánonů 209 až 223, které stanoví povinnosti a práva všech, kleriků i laiků. Příklad: kánon 210 stanoví, že "všichni křesťané jsou povinni vést svatý život, každý podle svého postavení". Takže jedni nejsou povinni vést svatější život než ti druzí, ale stejná povinnost zavazuje všechny. Nebo: kánon 213 stanoví, že "křesťané mají právo obdržet od pastýřů církve pomoc z duchovních hodnot církve, hlavně z Božího slova a svátostí". To znamená, že věřící bezdomovec má stejné právo požádat o svátost smíření jako farář nebo biskup. - Vedle povinností a práv, která jsou společná všem věřícím, jsou ještě další kánony, které stanoví specifické povinnosti a práva laiků a jiné povinnosti a práva, která náleží klerikům. Všechny tyto kánony vytvářejí rámec pro komunikaci mezi kleriky a laiky.
Rovnost všech věřících co do činnosti je východiskem kánonů, které stanoví, jak se klerici a laici podílejí a spolupracují na poslání Krista a církve. S rovností co do činnosti souvisí, že v církvi nejsou ti, kteří jen dávají, a jiní, kteří pouze přijímají, ale že každý věřící je povolán, aby "se podílel na Kristově úřadu kněžském, prorockém a královském", aby tedy dával i přijímal (kánon 204). - Kánon 835 stanoví, kdo vykonává v církvi službu posvěcování. Jmenuje biskupy, kněží, jáhny a ostatní věřící; zvláštní podíl na poslání posvěcovat náleží rodičům. Kánon stanoví základní kompetence jednotlivých věřících. Zároveň je zřejmé, že jednotliví věřící se podílejí na tomtéž posvěcujícím poslání Krista a církve, i když každý jiným a často nezaměnitelným způsobem; např. to, co dělají biskupové, nedělají rodiče. A kdyby jedni nebo druzí nevykonávali svůj podíl na poslání posvěcovat, církvi by něco chybělo.
Všichni věřící mají na základě křtu povinnost a právo šířit křesťanskou víru (kánon 211). Na tomto poslání učit evangelium se ovšem podílejí jinak klerici, a jinak laici. Ale ani v této oblasti není žádný věřící, který by jen dával, a jiný, který by jen přijímal. Např. nejen laici se účastní exercicií, kde jim kážou klerici, ale i Svatý otec si zve na některá setkání mladé i starší laiky, aby před ním vydali svědectví o křesťanském životě, tj. podíleli se na poslání učit a šířit evangelium. Jiný příklad: zatímco pastýřům přísluší právo a povinnost starat se o církevní školy, právo vybrat nejvhodnější školu pro své dítě nepatří jim, ale rodičům (kánon 793).
Také na královském poslání Krista a církve, tj. na poslání vést a starat se o pokoj a řád v církvi, se podílejí všichni věřící (kánon 204.1). Z kánonu 515 vysvítá, že farnost není společenství křesťanů, které se točí kolem pana faráře, ale společenství křesťanů, které je svěřené faráři. I když jazyk Kodexu chce být co nejstručnější, jeho kánony nepoužívají fráze "diecézní biskup a jeho diecéze" nebo "farář a jeho farnost", ale delší vyjádření "biskup a diecéze, která mu byla svěřena" nebo "farář a farnost, která je mu svěřena". Už tím je naznačen rámec, v němž se odehrávají vztahy a komunikace mezi laiky a kleriky ve farnostech a v diecézích.
Ekonomické a pastorační rady v diecézích a farnostech jsou důležitou rovinou a rámcem komunikace mezi kleriky a laiky. Kánony a vlastní statuty těchto rad přímo zavazují kleriky a laiky ke komunikaci a činí závislými jedny na druhých při dosahování některých rozhodnutí (kánon 1277). Ale o tom se zatím nechci šířit (jeden ze studentů naší fakulty právě pracuje na studii o ekonomických a pastoračních radách, a já mu nesmím brát vítr z plachet).
Komunikace mezi kleriky a laiky může najít vzor a snad někdy i zrcadlí způsob komunikace mezi kleriky navzájem. Jedno z klíčových rozhodnutí v životě diecéze je překládání farářů. Kodex stanoví podmínky pro "komunikaci", která vede k přeložení faráře. Pokud by se diecézní biskup a farář nedohodli na přeložení neformálně, kánony 1748-1752 zavazují biskupa i faráře, aby si sdělili důvody svých postojů písemně. Dále dříve než biskup definitivně rozhodne o přeložení, musí projednat důvody pro i proti přeložení s jinými dvěma faráři z diecéze. Cílem této procedury není ztěžovat biskupovi život a brzdit práci diecézní kurie, ale vytvořit rámec, který by zaručil smysluplné možnosti komunikace diecéznímu biskupovi i faráři, aby se tak oba mohli podílet na vykonávání královského poslání v církvi.
Studium Kodexu potvrzuje, že kánony nevytvářejí detailní návod, jak mají klerici a laici mezi sebou komunikovat, ale stanoví požadavky a meze, v nichž se tato komunikace může a má odehrávat. Protože v právu jde o komunikaci, která vede k rozhodnutím (pastoračním, administrativním, soudním, legislativním), jednotlivé kánony sledují, aby rozhodování bylo efektivní a dle možnosti založené na ověřitelných skutečnostech. Zároveň tytéž kánony zaručují těm, jichž se jednotlivá rozhodnutí týkají, možnost komunikace, tj. možnost podílet se na dosažení rozhodnutí. Jinými slovy: kánony vyžadují, aby se s jednotlivými věřícími nejednalo jako s věcmi nebo figurkami na šachovnici, ale jako s osobami, které mají co říci k záležitostem, jež se jich týkají. Zkrátka: kanonický rámec komunikace mezi kleriky a laiky umožňuje směřovat k efektivnímu životu v církvi a zároveň vyžaduje uznání a respekt lidské a křesťanské důstojnosti každého člena církve (např. kánon 212).
Jiří Kašný
Autor přednáší církevní právo na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Mé oči odcházejí...

Za básníkem Bohumilem Pavlokem

Bylo by třeba napsat verš
- či spíše závěť? - můj milý.
Jenže ta tíha nemocí
zbavuje ducha síly.
A tak jen slova klopýtavá
- jaký z nich zisk? -
a vzpomínky a modlitby
a teplý ruky stisk!

V polovině ledna mi přišel poslední dopis s poštovním razítkem slezské obce Řepiště. Vložené parte oznamovalo, že v roce svých osmdesátin, 16. ledna 2002, zemřel básník, literární kritik, překladatel a středoškolský profesor ve výslužbě, Bohumil Pavlok (viz též rozhovor v Perspektivách 8/1999). Jeho drobné, úhledné písmo, které mi přicházelo čas od času na "řepišťských" lístcích, tak dostalo novou konturu - jako i celý básníkův život a jeho literární dílo.
Pan profesor Pavlok byl jemný a ušlechtilý muž, velmi zdrženlivý a pozorný. Hovořil pomalu a když četl své verše nahlas, nepatetizoval; vyslovoval, vyjevoval smysl postupně, jako by zevnitř slov. Vyzařovala z něj uvážlivost, ale nikoli nerozhodnost. Slova při hovoru i při psaní nechrlil, ale kladl, pokládal; než odpověděl na otázku, chvíli přemýšlel. Setkal jsem se s ním na sklonku devadesátých let několikrát a měl jsem vždy dojem, že žije, vyrůstá z prostoru ticha, přesněji řečeno z pokojného, útěšného prostoru Božího ticha, ze kterého proudí do člověka klid. Jeho smrt musela být též tak tichá, nehlučná...
Básníkův dům stojí na kraji vesnice, v zahradě se včelínem. Pan profesor byl více než čtyřicet let náruživým včelařem. Za vířivého bzukotu včel mi říká: "Stále nad nimi žasnu, stále se o nich dozvídám něco nového." Básník mi pak ukazuje v rohu zahrady pokroucený plot. Vypínal se tu krásný topol, který jako sazenici do Řepišť kdysi poslal Jakub Deml. Před několika lety jej však vyvrátil vichr.
Vyjíždíme na návrší za ves. Básníkova ruka šmátrá v krajině, natahuje se do dálky. Ukazuje ježaté Ostravsko s komíny a důlními věžemi, až k Havířovu a Karviné, pak se otáčíme a letíme s větrem do Beskyd, které pan profesor důkladně proputoval. Bavíme se o jeho slezských básnických předchůdcích - Bezručovi, Závadovi, Lazeckém - a vracíme se do Řepišť. Mezi stromy vyčuhuje dřevěný kostelík sv. Michaela, obkroužený hřbitovem. Zde práchniví kosti jeho předků, ke kterým se teď schoulil i on sám. Pavlokův rod tu žil podle dochovaných záznamů od 17. století a sám básník zůstal svému rodišti a předkům věrný, až na pár brněnských let, vlastně celý život. Sám tu také, po vzoru svého otce, starosty a poslance říšského sněmu, po roce 1990 místostarostoval a sepsal stručné dějiny Řepišť (1995).
Anebo jindy: sedíme s panem profesorem v jeho pokoji. Knihovna, okno vedoucí do zahrady, klavír, na stěnách obrazy, probíráme se korespondencí, která přicházela do Řepišť: Deml, Strakoš, Kainar, Vrla, Pecka, Suchý. V Peckově Jitru básník debutoval, Strakoš jej učil na frýdecko-místeckém gymnáziu a byl i prvním důležitým posuzovatelem prací začínajícího veršotepce. Na pracovním stole si všímám vystaveného fotografického portrétu Jana Zahradníčka. Právě v poválečném Zahradníčkově Akordu Pavlok publikoval vedle veršů i své literárně-kritické soudy a nebojácně brousil své pero. Vzpomíná na jeho mužnost a rozhodnost. A vlastně i jako jeden z mála nebojácných navštívil (na motorce) s Josefem Suchým v Uhřínově churavějícího Zahradníčka, právě propuštěného z komunistického vězení, několik týdnů před jeho smrtí.
Když bylo Bohumilu Pavlokovi šest let (narodil se 22. 11. 1922), zemřel mu otec. Loučení s otcem na smrtelné posteli a první dotyk se skutečností smrti poznamená budoucího básníka na celý život. Oporou mu byla matka. Vídá ji často, jak v rohu světnice klečí a modlí se. Na ní pak stojí osud rodového dvora v době hospodářské krize a starost o početnou rodinu. Možná, že právě v této době Pavlok předčasně vyzrává a svůj slezský charakter, prozkoušený úmornou prací na polích, neokázale osvědčí i v dobách komunistického útlaku. Již tenkrát, před válkou, poznal, že "bída je někdy / záloha na radost".
Sám se ke svým dávným bábám a dědům hlásí v nejedné básni, především v rozměrnější skladbě Předkové - jak zde neucítit uhranutí Demlovou Mohylou, vedle Zahradníčkova Znamení moci jistě jednou z jeho knih nejmilovanějších. A Pavlokova celoživotní básnická kresba duchovní tváře rodu vrcholí v krásném verši: "A vím že budu trpět / až do hrobu až do hrobu / hledaje v tváři dítěte / matčinu podobu."
Bohumil Pavlok byl elegický pozorovatel věcí, jež míjejí. Teskně se za nimi ohlížel. A současně jako by v onom neustálém plynutí času hledal pevné body. Ctil i dílo Březinovo, zvlášť pro jeho chápání života jako spojení mrtvých, živých a dosud nenarozených. Pro onen "řetězec rukou, které obepínají svět".
A dále: obhlíželi jsme odpoledne s básníkem dřevěný řepišťský kostelík. Šupiny došků, pokrývající střechu, mi připomínaly rozpraskané, upracované dlaně mrtvých. Cosi prastarého, původního zářilo z dřevěné svatyně. Rodná končina svému básníku vyjevovala tajemství a básník současně za svou věrnost "konci světa" platil - komu z pohodlných literárních vědců z center a ústavů by se chtělo "vydat" za literaturou až někam do Slezska. Jistě i proto se básníkovo heslo nevešlo po roce 1990 do žádného oficiálního slovníku současných spisovatelů. Jako by ani nebyl...
Pavlokova literární generace bývá nazývána rozptýlenou. Jedni emigrovali, jiní byli doma zavřeni do kriminálů či umlčeni, druzí se zaprodali a kolaborovali s režimem. Sám pan profesor nestačil před nástupem komunistů vydat sbírku, objevil se "jen" v roce 1947 v generačním Velikonočním almanachu spolu se Z. Rotreklem, J. Suchým, I. Slavíkem, J. Rybou, F. Davídkem aj., s úvodním slovem M. Dvořáka. Dlouhá léta psal do šuplíku, sem tam s tiskařem J. Olšákem vydal pro pár přátel bibliofilii či samizdat a na první knihu si musel počkat až do roku 1990. Ničeho nelitoval.
Při našem posledním setkání (připravovali jsme spolu rozhlasový pořad o jeho váženém učiteli, knězi a literárním kritikovi Janu Strakošovi), mi nad svojí poslední sbírkou nazvanou Na dosah řekl: "Pro každého člověka je věčnost na dosah. Ve světě plném smyslových dojmů jsme jako ten slepec, který jen konečky prstů vnímá skutečnost, takže i to světlo by chtěl jenom konečky prstů ohmatat."
Do pokoje proudilo prudké červnové slunce a pan profesor si možná pod jeho dojmem vzpomněl na svoji cestu na jih, do Itálie a do Říma, z kraje 90. let. Pak už byl čas na rozloučenou. Vyšel se rozloučit spolu se svojí milou paní na schody domku a říkal: "Zas přijeďte." Ale za skly jeho brýlí bylo cítit nesentimentální povzdech: "Mé oči odcházejí / za břehy babylónských řek..."
Drahý pane profesore, do kterési básně jste vložil rým: "cíle se nemine - Domine". Bylo-li pro vás Boží království na dosah, je teď totální skutečností. Čas už vás nezadržuje před nebeským Edenem a ani před, jak říká W. B. Yeats, "žlutou růží nade vším".
Miloš Doležal

Temná epocha očima Padre Agostina

Je tomu rok, co jsme psali o knize vzpomínek kardinála Casaroliho a jejích ohlasech v britském katolickém tisku (Perspektivy 11/2000). Díky Karmelitánskému nakladatelství máme nyní knihu k dispozici v pečlivém překladu mons. Vladimíra Vyhlídky. Je to četba poutavá a poučná. Pamětníci si ověří, jak se tehdejší situace jevila pohledu "z druhé strany", a mladší se dovědí, jak to bylo, protože jim to v takové šíři asi už nikdo neřekne.
Agostino Casaroli, podsekretář, pak státní sekretář Svatého stolce, posléze kardinál, prováděl vatikánskou diplomatickou ofenzivu v době, kdy i v Moskvě začali nahlížet, že konfrontační strategie je bezvýchodná. Jeho úkolem bylo navázat dialog s komunistickými režimy v Maďarsku, ČSSR, Jugoslávii, Polsku a Bulharsku a pokusit se ulehčit tamějším místním církvím.
Základní charakteristiky jeho poslání i problémů, jimž musel čelit, jsou uvedeny v loňském článku, proto se k nim nebudu vracet. Pokusím se zdůraznit nadčasovější témata, s jejichž obdobou se setkáváme i jindy a jinde.
Je to především srovnání pohledu lokálního a "centrálního" . Jinakost obou perspektiv sugeruje pocit vzájemné neslučitelnosti, neboť každá předkládá jinou scenérii: "My tady na Vysočině - vy tam v Praze." Tentokrát: "My tady v Novotného či Husákově Československu - vy tam v Římě." Lokální pohled znamená "méně", jde-li o souvislosti globálně působících trendů. Chceme- li rozumět v tomto měřítku, nezbývá než ten větší odstup rozumně (a pokorně) respektovat.
Lokální pohled však zachytí zblízka to, co je faktickým prvočinitelem dějin, tj. osudy jednotlivých lidí a jejich pospolitostí. Bez tohoto zřetele se globální pohled stává abstraktní konstrukcí, školometskou doktrínou, znamená tedy "méně". Jde zkrátka o dvě komplementární perspektivy. Padre Agostino to ví. Uvědomuje si, jaké pocity vyvolá jeho pokus o dialog u těch, kteří mají fatální zkušenost s nemožností takového dialogu, protože si vytrpěli své na mučidlech a mohou svědčit o jiných, kteří nepřežili.
Ilustrací jednoho osudu v tomto soukolí je maďarský kardinál József Mindszenty. Právem se stal symbolem církve těžce pronásledované, ale vnitřně nezlomené. Diplomatickým snahám Casaroliho byl spíše překážkou, protože sám sebe jako tento symbol prožíval a trval na tom: odmítal jakýkoli kompromis s režimem (z tohoto důvodu Casaroli více oceňoval kardinála Berana) . - Míval jsem v ruce ruskou exilovou revui Kontinent, vydávanou v Paříži, která uveřejňovala na pokračování Mindszentyho paměti. Maďarský kníže-primas byl v komunistickém žaláři pravidelně bit holí do bezvědomí. Jeho tvrdošíjnost, toť sebezáchovný, takřka psychobiologický instinkt jeho "já", respektujme ji proto s němou úctou. Není snadné vtěsnat do jednoho pohledu všechny mezní lidské situace, co jich bylo...
Casaroli vnímá rozdíly v situaci církve v několika komunistických zemích. Ambice režimů byla táž: nechat ji vykrvácet, odumřít. Výsledky byly odlišné. V Polsku se to nedařilo. Maďarská situace byla bližší té naší, ale naše byla horší (v Maďarsku smělo bídně živořit pár řeholí a církevních škol). - Název kapitoly o vyjednáváních s Prahou obsahuje jako jediný i hodnocení: "Nemožná jednání: Československo". V tomto jediném případě Casaroli (s ním i Pavel VI.) jednu chvíli zapochyboval, zda vůbec má smysl pokračovat. V neochotě pražského režimu se zračila malicherná tvrdošíjnost i holedbavá zabedněnost. Čtenář Peroutkova Budování státu si možná vzpomene na výrok Fráni Zemínové v parlamentu první republiky: "Bude-li Svatá stolice tvrdá, dáme jí šaratici." Připomenou se nám i obtíže dnešních jednání mezi církví a státem. Inu, tradice...
Příčina odlišností je jasná: účinnost represí byla nepřímo úměrná podpoře, kterou církvi skýtala ta či ona společnost, její elity a široké vrstvy především. Odtud výjimečnost Polska.
Nakolik lze zobecnit zkušenost diplomatické ofenzivy Svatého stolce v 60. a 70. letech minulého století? V každém případě jde o iniciativu - slovy Jana XXIII. - "proti vší naději". Proto ty námitky i nedůvěra v místních církvích, o jejichž záchranu mělo jít. Na pohled byly rozumné, vycházely z reálných zkušeností, jiných nebylo. Odtud i potíž rozpoznat, zda je nová východní politika, zosobněná Casarolim, appeasementem, anebo tvořením nového, nových šancí. On sám si často kladl otázku, kde končí moudrá trpělivost a začíná nepřípustná ústupnost. Jen pár zmínek v jeho knize, skromných, a proto autentických, vypovídá o okamžicích, kdy on i papežové, v jejichž službách působil, měli jediný argument: spolehnutí na Boží řízení.
Poznámka na závěr: občas slýcháme nevlídné odsudky "vatikánské byrokracie". Svědectvím - zajisté nikoli jediným možným - o jejím provozu je i Casaroliho kniha.
Agostino CASAROLI: Trýzeň trpělivosti (Svatý stolec a komunistické země 1963-1989), Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001.
Petr Příhoda

Kniha, kterou byste neměli přehlédnout - vybírá Jaroslav Med

Memoárová literatura patří v současné době k nejoblíbenějším literárním žánrům, ale málokdo mohl právě před deseti lety předpokládat, že to budou zrovna vzpomínky opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska Dvanáct zastavení, které se stanou doslova memoárovým bestsellerem. Spolu s deníky Jana Zábrany či Teorií spolehlivosti Ivana Diviše představovala Opaskova kniha jeden ze soudobých vrcholů vzpomínkového žánru, což se projevilo v nejedné z čtenářských anket. A právě na tyto úspěšné memoáry volně navazuje práce Moniky Elšíkové s názvem Dobré dílo Anastáze Opaska (nakl. Monika Vadasová-Elšíková, Praha 1999), na niž chceme naše čtenáře upozornit.
Monika Elšíková, scenáristka a režisérka dokumentárních filmů, se v roce 1991 víceméně náhodně seznámila s břevnovským opatem Opaskem a byla, jako mnozí jiní před ní, doslova okouzlena jeho charismatickou osobností. Opaskova civilně neokázalá, a přesto hluboká víra autorku přivedla nejen k náboženské konverzi, ale učinila z ní, i přes značný generační odstup, oddanou obdivovatelku jeho životního díla. To také chtěla, díky své dokumentaristické profesi, vtělit do jistého životopisně dokumentárního příběhu, jímž by bylo toto dílo připomenuto. A tak vznikla kniha-sborník, nemající tradiční memoárovou podobu jako Dvanáct zastavení, ale v níž se mísí Opaskovy autentické vzpomínky a úvahy se svědectvím řady jeho přátel, vzpomínajících na něho a komentujících jeho nejrůznější aktivity. Nalézáme zde řadu vzpomínkových črt a úvah od známých osobností z exilu i z domova (P. Tigrid, P. Kolář, K. Skalický, I. Medek, V. Malý, S. Karásek, J. Topol a řada dalších) a ti všichni vzpomínají s úctou a láskou na nezapomenutelného člověka a řeholníka Anastáze Opaska.
Zatímco v Dvanácti zastaveních bilancoval A. Opasek především své mládí a životní osudy v komunistické totalitě, včetně svého mnohaletého věznění, v knize M. Elšíkové je přítomen především Opasek-exulant, opouštějící Československo na podzim roku 1968. I když se v opatových vzpomínkách objevuje i leccos ze vzdálenějších časů (vztahy s J. Florianem, K. Schulzem či J. Durychem), autorčin zájem a její otázky míří k jeho exilové činnosti, a tak nás Opasek podrobně informuje o aktivitách, jako bylo Opus Bonum s jeho každoročním "sněmováním" ve Frankenu, o církevní situaci v exilu i o svém životě v benediktinském klášteře v Rohru, kde pobýval v době svého exilu. A protože se stal doslova zázrak a opat Opasek se dožil návratu do vlasti a mohl začít znovu budovat svůj domovský břevnovský klášter, nalézáme v knize i řadu jeho komentářů a trefných glos k charakteru české polistopadové společnosti, jak ji vnímal pod zorným úhlem svých celoživotních nelehkých zkušeností.
Monika Elšíková se stala asi opravdu blízkou Opaskovou průvodkyní, když ji pozval v srpnu 1999, aby s ním navštívila také klášter v Rohru; a to byla jeho cesta poslední, protože právě zde Anastáz Opasek 24. srpna zemřel a my můžeme spolu s autorkou knihy vnímat, jak důstojně a v hlubokém smíru s Bohem se uzavřela životní pouť tohoto neobyčejného člověka. Nad těmito závěrečnými stránkami knihy, které mají hodnotu opravdového autentického svědectví, můžeme jen a jen litovat, že naše současná církev nemá více takových charismatických osobností, jako byl břevnovský arciopat Anastáz Opasek, k němuž se sbíhalo tolik protichůdně zauzlených lidských osudů a on je dokázal s chápavým úsměvem Božího člověka rozplétat.

Malý průvodce po křesťanské ikonografii

Nástroje Kristova umučení II
Podle výkladů Zjevení Janova od Mikuláše z Lyry sestoupí Kristus v den Posledního soudu tam, kde budou shromážděny relikvie nástrojů jeho umučení, kterých se posléze chopí andělé, aby s nimi bojovali proti silám pekelným. Z toho důvodu se nástroje Kristova umučení objevují v rukách andělů na vyobrazeních Posledního soudu (viz např. mozaika na Zlaté bráně katedrály sv. Víta v Praze, 1373). Na mozaice původně zdobící triumfální oblouk ravennské baziliky S. Michele in Affricisco (6. stol., Bode muzeum v Berlíně) obklopují nástroje Kristova utrpení prázdný trůn (Hetoimasia), na nějž zasedne Kristus při Posledním soudu.
Od 12. století drží Arma Christi andělé na relikviářových křížích (tzv. staurotheky). Velmi často, zejména pak ve 13. a 14. století, se objevují nástroje Kristova umučení ve spojení s námětem Bolestného Krista (např. nástěnná malba v kostele SS. Quatro Coronati v Římě, kol. 1250) . K oblibě Arma Christi jistě přispěl i kult relikvií. Právě relikvie spojené s Kristovým utrpením byly výsostnými symboly císařské a královské moci ve středověku. Mezi "reliquie imperialis" patřilo zejména Longinovo kopí, které někteří panovníci symbolicky používali v některých bitvách proti jinověrcům (například Ota I. Veliký v bitvě na Lašském poli). Střediskem kultu Arma Christi byla od raného středověku římská bazilika S. Croce in Gerusalemme, v níž se nacházely cenné relikvie.
Velkými ctiteli relikvií spojených s Kristovým utrpením se stali zejména svatý Ludvík, francouzský král, a císař Karel IV. Ludvík získal z Konstantinopole v roce 1241 Kristovu trnovou korunu a dal pro ni v letech 1241-1248 postavit v Paříži nádhernou Sainte-Chapelle. Trny z této koruny pak byly významnými dary panovníkům. Jeden z nich obdržel podle záznamu viktrinského opata Jana také Přemysl Otakar II. (patrně od Ludvíka IX.) a daroval jej nově založenému cisterciáckému klášteru Zlatá koruna (nazývaného původně Svatá koruna) v jižních Čechách. V roce 1270 generální kapitula řádu vydala souhlas tomuto klášteru k slavení svátku svaté koruny.
Císař Karel IV. dal pro přechovávání nástrojů Kristova umučení postavit hrad Karlštejn, kde byly umístěny v kapli Ostatků umučení Páně. Papež Inocenc VI. zavedl v roce 1353 na přání Karla IV. pro Čechy a německé země svátek "De armis Christi" (pátek po velikonočním oktávu), v roce 1735 aprobovaný jako "festum ss. lanceae et clavorum...". Karel IV. dal dokonce složit pro nový svátek zvláštní officium. Tento den a při dalších významných příležitostech byly relikvie ukazovány lidu z kaple Božího Těla na Karlově náměstí v Praze. Na Karlštejně v kostele Panny Marie jsou tzv. ostatkové scény, na nichž přijímá Karel IV. dva trny od francouzského krále Jana Dobrého.
Nejcennější relikvie Kristova umučení (část dřeva kříže, dva trny z trnové koruny, hřeb, provaz a houbu) dal Karel umístit do nádherného relikviářového kříže (zvaného Korunovační), dochovaného dodnes ve svatovítském pokladu. Jako prostředek k pašijovým meditacím doporučoval Arma Christi známý stoupenec Devotio moderna Tomáš Kempenský. V pozdním středověku se nástroje Kristova umučení stávají součástí námětu Mše svatého Řehoře a značné obliby dosáhl také námět Jezulátka a andělů s nástroji umučení v rukou.
Jan Royt

Odstup, Pottere!

Na okraj jednoho pozoruhodného fenoménu
Nemám rád módní vlny a masové šílení. Když se "potterománie" rozšířila i k nám, nestál jsem frontu u knihkupectví. A Harry Potter je koneckonců záležitost jiné věkové skupiny. Přesto jsem se nedávno rozhodl si knihy o studentovi školy kouzel půjčit a přečíst. Lákadla byla veliká. Nebyly to ani plakáty ani premiéra filmu. Byly to zprávy o reakci některých křesťanských představitelů. Americký pastor Brock, jehož fotografie u planoucí hranice s "potterovkami" zdobila řadu novinových článků, prý ty knihy sice nečetl, ale dovede si představit, co v nich je. Vatikánský exorcista Amort se zachoval o poznání kultivovaněji. Podle zprávy z Kathnetu, přetištěné v posledním loňském čísle časopisu Světlo, tento exorcista knihy o Harry Potterovi četl. Pokud je mi známo, tak je nepálí, nicméně před nimi ostře varuje jako před mistrovským dílem ďábla. Uznejte, že knihy, které hltají miliony mladých čtenářů a které jsou zároveň tak příkře hodnoceny, přímo lákají k přečtení.
Čekal jsem ledacos a popravdě řečeno k první "potterovce" jsem přistupoval jako k intelektuální povinnosti seznámit se s mládežnickým bestsellerem nevalného obsahu. Během četby jsem názor změnil, a četba dalších dílů Harryho Pottera už nebyla nepříjemnou povinností, ale docela milým potěšením. Když jsem dočetl, musel jsem si přiznat, že se mé vlastní dojmy a reflexe nad nimi diametrálně liší od těch výše uvedených. Že se názorově rozcházím s americkým Koniášem (pardon, otče Koniáši, za toto srovnání), který pálí to, co ani nečetl, pro to mě hlava nebolí. Spíše se zamýšlím nad názorem exorcisty Amorta, k němuž nemám žádné apriorní předsudky, jaké má řada lidí, když se řekne Vatikán, nebo dokonce exorcista. Podle otce Amorta prý Harry Potter lže a není za to trestán. Navíc používá magii, která je vždy dílem Satanovým. Boj dobra se zlem je prý jen zástěrka.
Ačkoli se snažím reflektovat knihy o Harry Potterovi co nejobjektivněji a zkoumat je pod zorným úhlem zmíněných obvinění, nemůžu si pomoci. Asi vidím jinak. Někdo by možná řekl: "Exorcista vidí dál a hlouběji. To, že tam nic nenacházíš ty, je jen důkazem rafinovanosti a nebezpečí oněch knih." Ale to bychom pak mohli rovnou zapomenout na vlastní rozum, který nám Bůh dal, a problémy řešit dotazem u exorcisty. Ne, ač úřad i osobu otce Amorta ctím, nemohu s ním souhlasit. Můj dojem z četby oněch knih je natolik odlišný, že kdyby to nebylo ve Světle, považoval bych onu zprávu za silvestrovskou vložku (musím říci, že jsem si pro jistotu existenci vatikánského exorcisty ověřil). Takže při vší úctě (bez ironie) k těm, kteří mají názor jiný, dovolím si předložit pár argumentů, proč považuji "vymítání Pottera" za nesmyslné.
Nejprve musím ujistit, že i když je můj celkový dojem spíše kladný, nehodlám tvrdit, že jde o kdovíjaká veledíla. V rámci svého literárního druhu je však přes všechny výhrady, které bych mohl mít, považuji za povedené a čtivé. Neodmítám jakoukoli kritiku spisovatelky Rowlingové, pouze se stavím proti démonizaci něčeho, co si ji dle mého názoru naprosto nezaslouží.
Duchovně laděné námitky bych shrnul do bodů: magie, lži, zlo. Co se prvního bodu týče, kouzla a čáry najdeme v každé pohádce. V normálních pohádkách však nejde o ďábelská témata, ale o fantazijní svět, do něhož je příběh zasazen. Kouzla jsou koloritem, který dělá příběh zajímavějším, a prostředkem, jak rozšířit paletu možných dějových zvratů. Pokud vše, kde jsou kouzla, je ze zlého, měli bychom důsledně vymýtit s Potterem i Erbenovy pohádky, dívku na koštěti Saxanu, Macha a Šebestovou a Arabelu. A jak by dopadl C. S. Lewis, jehož upřímné a hluboké křesťanství si asi sotvakdo dovolí zpochybnit? Vždyť i on ve svých Letopisech Narnie operuje s magií (mluví dokonce o dobré magii!) a kouzelnými bytostmi i skutky. Podobně i trilogie J. Whitea ze země Anhropos. S Lewisovou Narnií je sice co do kvality nesrovnatelná, ale křesťanský akcent je v ní mnohem zřetelnější. Dokonce získala jakousi cenu za nejlepší dětskou knihu s křesťanskou tematikou, ale čar a kouzel je tam požehnaně (nebo snad proklatě?). V Harry Potterovi kouzla samozřejmě také jsou, dobrá i zlá, jako všude jinde. Stačí to k jeho odsouzení?
Druhým bodem jsou lži, které Harrymu vytýká otec Amort. Přiznám se, že jediné lži, které v knize u Harryho nacházím, jsou klukoviny nebo zatajování pravdy, která by mohla jinému ublížit. To druhé je asi bez problémů, to první sice morálně dokonalé není, ale copak nerozlišíme klukovinu od skutečné promyšlené a nebezpečné lži? Harry Potter rozhodně není Mirek Dušín. Je to normální kluk, který občas vyvede lumpárnu, občas poruší pravidla, ostatně jako každý z nás. Vtip je v tom, že v základní orientaci, tam, kde jde opravdu o vážnou věc, tam se osvědčuje jako charakter. Když hodí raketu do lektvaru, který exploduje a všechny postříká, zapře to. Když se ale ocitne tváří v tvář smrti, vydrží. Pokud někdo neumí tohle rozlišit, je asi každá další diskuse marná.
Posledním bodem je zlo, nebo lépe řečeno, rozlišení dobra a zla. A tady si dovolím oponovat otci Amortovi nejostřeji. Kniha víc než co jiného hlásá zásadu, že v určitých situacích nemáme na výběr a musíme si zvolit správnou stranu, i kdybychom tím měli riskovat vlastní život. V knize nejsou snad žádné jednobarevné postavy (i skrznaskrz zlý Lord Voldemort je uznáván minimálně jako velmi schopný čaroděj, který se bohužel tak strašlivě zvrhl), snad s výjimkou vysoce schopného a inteligentního, ale přitom mimořádně dobrého a otcovsky působícího ředitele Brumbála. Přesto je jasně zřetelné, co je dobré a co zlé. Čtenář si patrně odnese větší dojem z toho, že se chlapec pustí do zdánlivě předem prohraného boje, aby odporoval zlu, než z toho, že načerno letěl autem (to "letěl" je správně - nezapomeňme, že jsme u kouzelníků). Proti relativizaci dobra a zla, která spatřuje dobro v moci nad jinými, se jasně staví objektivní charakter dobra. Dobro není naše subjektivní preference. Dobro je zde nezávisle na nás a my je máme poznat a přidat se na jeho stranu. Dobro také nikdy není zadarmo. Knihy o Harry Potterovi končí v podstatě dobře, ale nikdy ne iluzí "jako by se nic nestalo". Stalo se a o hodně se přitom přišlo. Ale zlo nezvítězilo. Ostatně, jako v normálním životě.
Jedna z filipik doktora Vlacha v Jirotkově Saturninovi praví, že nebezpečné knihy nejsou brakové romány o kovbojích, ale zdánlivě bezproblémové romantické knihy pro dívky. Kluka po přečtení kovbojky asi nenapadne, aby chytal policajty do lasa, ale nezralá dívenka si může z romantických blábolů odnést přesvědčení, že opravdová láska je jen přechodné vzplanutí, že trvalý manželský svazek je jen iluzí, nebo že ve jménu "lásky" lze udělat v postatě cokoli. Aplikujeme-li tuto moudrou úvahu na Harryho Pottera, mám za to, že málokdo začne shánět kouzelnou hůlku nebo cestovat skákáním do krbu. Naproti tomu by mě zajímalo, jaké následky zanechají pokémoni nebo tamagoči, kolem kterých se takový cirkus netočí, ač jsou to dle mého názoru věci skutečně destruktivní. I když možná... Když tyhle příšernosti pro děti vidím, Harryho hůlkou bych nepohrdl. Určitě se by se s ní daly odeslat nežádoucí příšernosti někam hodně daleko.
Tomáš Machula

Pius XII. nemluvil, ale jednal

Dvacáté století se vyznačovalo množstvím temných míst, do nichž se oprávněně i z odstupu let nerado vstupuje. Vyznačovalo se také místy dostatečně prosvětlenými, o nichž se však přesto tvrdívá, že i ta jsou zastřena temnotou trestuhodných lidských selhání. Tento druhý přístup obvykle nazýváme nelichotivým přívlastkem "účelová propaganda", jejímž cílem není potvrzení historické pravdy, nýbrž mravní znevěrohodnění objektů (událostí) jakési předzjednané umanutosti předpojatých všenápravců.
Postava papeže Pia XII. a jeho - objektivními okolnostmi omezená - možnost svobodného rozhodování během 2. světové války jsou trvale omílaným příkladem druhého způsobu. Do obecného povědomí uvedl toto zdánlivě humanistické téma (co měl, neměl či opominul Pius XII. udělat) německý dramatik Rolf Hochhuth v roce 1963, když představil svou hru Náměstek (rozumí se "náměstek Kristův", tedy Pius XII.). Značná část světového publika byla tenkrát ohromena. Ale čím vlastně? Pro ilustraci uveďme alespoň dvě dobové charakteristiky:
V normalizační encyklopedii ČSAV z roku 1985 se praví, že německý divadelník "v dokumentárně koncipovaných dramatech kriticky odhaluje společenské a mravní rozpory soudobé buržoazie", a v závorce je jako jeden z příkladů jmenován právě Náměstek. Jak s takto fantasmagoricky nazřeným tématem papežství za 2. světové války souvisejí "rozpory soudobé buržoazie" zůstává ve hvězdách. Naproti tomu odeonský Slovník spisovatelů německého jazyka z roku 1987 je sice trochu výmluvnější, ale rovněž průhledně ideologický: "Hochhuth se často zaměřuje na význačné osobnosti, které nevidí jako zástupce a nositele určitých objektivně působících sil, ale jako jedince s absolutní svobodou rozhodování, v jejichž moci je dát historickému dění humánní obsah a smysl, například v Náměstkovi."
Potud dva příklady hodnocení z 80. let minulého století. I přes zjevné jazykové krkolomnosti však není známo, že by se někdo v majoritních tiskových tribunách důrazněji a soustavněji pozastavil nad kompetencí "pokrokového" německého moralisty. A tak zesnulý papež je předmětem hochhuthovsky poťouchlých výpadů dodnes.
Celý problém je zjevně v tom, že Pius XII. "nemluvil, ale jednal", jak trefně poznamenává francouzský jezuita Pierre Blet v monografii Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů, jejíž český překlad vydala na sklonku minulého roku Matice cyrilometodějská.
Před zhlédnutím (přečtením) Náměstka či nějakého dalšího "objektivního" výtvoru, například před časem z dílny BBC v České televizi, by měl každý zájemce o uvedenou problematiku zařadit Bletovu knihu do své intelektuální výbavy. Ideologické potíže s ní určitě mít nebude, protože kniha je napsána se střízlivou, ba téměř suchopárnou věcností a bez sebemenší polemické vyhrocenosti tím či oním směrem.
Pierre Blet vychází ve své knize z široké základny konkrétních dobových dokumentů, korespondence a depeší, jež průběžně hojně cituje. Řeč archivních dokladů mnohdy převažuje nad hlasem autora, který zaujímá spíše pozici pokorného služebníka faktů v pozadí. A fakta jsou výmluvná.
Pius XII. se v jednom z nejosudovějších přeryvů lidské civilizace ocitl v nezáviděníhodné dvojroli nejvyššího duchovního a politického představitele církve a státu. Tento fakt byl a je historicky dán (jeho hodnocení a zdůvodnění je jiná věc) a obě role nemusí vždy vyjadřovat totéž, podobně jako by bylo zpozdilé ztotožňovat politiku státu Izrael, případně Erec Jisrael, s judaismem. Světská a duchovní stránka zde pochopitelně může být za určitých okolností ve vzájemném, leckdy až dráždivém napětí, ale determinující diplomatická hlediska zkrátka nelze považovat za soupodstatný výraz křesťanství či židovské víry.
V případě Pia XII. se celý problém neustále točí kolem absence radikálního a svým způsobem spektakulárního vystoupení proti holocaustu, resp. pohanské ideologii nacionálního socialismu. Papež pochopitelně přihlížel k reálným politickým a diplomatickým možnostem a před deklarativním veřejným vystoupením (s nejistými a spíše kontraproduktivními výsledky) dával přednost konkrétní pomoci individuálním obětem nacistického pronásledování (s výsledkem velmi pozitivním, jak bylo po válce konstatováno z nejrůznějších stran; podle izraelského historika Pinchase Lapideho zachránily vatikánské intervence až 850 tisíc lidí). Při četbě Bletovy monografie čtenáře bezděky napadá, proč hochhuthovští všenápravci neberou stejný kritický metr na počínání některých velmocí (omezené imigrační kvóty, byrokratické znesnadňování spásného exodu atd.), které na rozdíl od papeže měly alespoň ty "tanky"! (jak se prý kdysi vyjádřil Stalin), a tudíž i určité odstrašující silové možnosti.
"Prohlašuje-li někdo, že podle povahy výsledků on sám nebo někdo jiný by na papežově místě mohli dokázat mnohem více, znamená to odbočit z pole historie a dát se na dobrodružství v houštině předpokladů a snů," konstatuje v závěru knihy její autor.
Lze dodat, že realita činů nebo vývoje událostí se nám nemusí líbit, ale "předpoklady a sny" žádné alternativní poznání nenabízejí. Za jejich clonou třináctou komnatu či temný kout neobjevíme, jenom stereotypně se opakující mýtus nejasného původu a účelu. V souvislosti s ohlášeným svatořečením Pia XII. si bohužel tento mýtus nepochybně nalezne další prostor k novým a zbytečným polemikám, aby se dostálo módní fikci o takzvané politické korektnosti, jejímž výsledkem bývá selektivní poznání.
Vít Urban
Pierre BLET SJ: Pius XII. a druhá světová válka ve světle vatikánských archivů, Matice cyrilometodějská, Olomouc 2001.