OBSAH:

ZAČÁTEK

1. KAPITOLA : NEOČEKÁVANÁ ŽRANICE

2. KAPITOLA : SKOPOVÉ LEBENĚ

3. KAPITOLA : Z GROGLINKY PŘES HORY

4. KAPITOLA : CO MÁ KDO V KAPSIČKÁCH
 

ZAČÁTEK

V jednom podzemním brlohu žil rabit. Byl malinký a zbabělý, takže ze svého bytu skoro nikdy nevylezl. Vůbec většina rabitů nevylézala ven. Počkat... vy vlastně vůbec nevíte, kdo to jsou rabiti. No, znát je nemůžete, protože jak už jsem předeslal, ze svých podzemních brlohů skoro nevylézají. ...Nuže, je to takový pronárod malých, zbabělých, hnusných, špinavých, odporných a zákerných potvůrek. Odedávna si bydlí ve svých páchnoucích zašpiněných domovech a o svět se nestarají. I náš rabit, jménem Magalhao, si spokojeně žvýkal žížaly a popíjel slimáky v nálevu do té doby, než...

KAPITOLA 1 : NEOČEKÁVANÁ ŽRANICE

Tehdy si náš Magalhao spokojeně ležel rozpláclý ve svém konformtním pařezu, který mu, jak jistě tušíte, sloužil jako pohovka, židlička i postel zároveň. Nikým a ničím nerušen dřímal se spokojeným úšklebkem na tváři, občas hlasitě říhl, protože bahenní žáby byly toho dne obzvláště chutně slizovité. Kdyby se podíval do komínu, což byla svislá nora, vyhrabaná kdysi nějakým neznámým živočichem, podivil by se, proč jindy tak nudná obloha září všemi barvami. Magalhao se do komínu obvykle nedíval, protože mu denní světlo dělalo špatně na oči, ale i tak by asi nedošel na to, že podivné zmeny spektra oblohy má na svědomí lítý souboj dvou magicuserů. Náhoda však podivným způsobem přivedla jednoho z těchto šílenců Magalhaovi do cesty. Náhle podivně zahřmělo, země se zatřásla, a když si Magalhao protřel oči, uviděl tunel o průměru asi dvou metrů, ústící do jeho nory. První, co Magalhaovi prolétlo hlavou, byla vtíravá otázka, kdo mohl takový tunel tak rychle vykopat. K dalším uváhám se už nedostal, protože oním tunelem proletělo individuum v jakémsi divném obleku s kápí, pod níž svítily červené oči. Jakmile to dopadlo do nory, rychle vstalo a cosi zamumlalo, provázejíc to směšnou gestikulací směrem k tunelu. Do toho ještě stačil vběhnout jakýsi šašek v špičaté čepici a holí v ruce, ale to byla také jeho poslední chyba, jelikož se tunel v té chvíli neprodyšne uzavřel a jen přítomnost muže v kápi Magalhaovi dosvědčovala, že to všechno nebyl jenom sen, způsobený menší dávkou wiglového koření.

"Hnusný počasí," zahučel Magalhao, protože byl slušně vychovaný. Nenápadně přitom šátral po své oblíbené dýce.

"Tobě taky," odvětil neznámý a dodal: "Jsem nekromant Vandal. Doufám, že neruším!?"

"Ani ne. Jmenuju se Magalhao Brzlík a návštěvy tady vidím rád," překonával se Magalhao ve lhaní. "Kde ses tu vzal?"

"Kouzlem 'Tunel' přece," zachechtal se nekromant. "Mám dojem, že vy rabiti moc o magii nevíte." Magalhao přemohl nutkaní zeptat se, co je to magie. Následující hodinka uběhla v potlachu, kde nekromant sáhodlouze vykládal o jakési divočine na západe, směšných skřetech, dracích a ještě mnoho jiných báchorek. Magalhaa to už začínalo nudit, ale původní úmysl vyzkoušet ostří své dýky ihned zamítl, protože... byl zbabělý. Nekromant se zase vážne zabýval myšlenkou, zda by z Magalhaa nebyla dobrá zombie, ale nakonec došel k názoru, že z rabita nic dobrého být nemůže, natož zombie. Kochal se tedy chválou sebe sama v příbězích, jejichž vymýšlení mu toho dne šlo obzvlášť dobře.

"No, mohl bys jít, Vandale. Už bude noc. Ty spíš v noci, že jo?" řekl se skrytým opovržením Magalhao, zneklidněn myšlenkou, že by mu mohl nekromant zlikvidovat zásoby pikantních sušených roháčů.

"Den je noc a noc je den. Nekromant nikdy nespí," uchechtl se Vandal. "Ale noc je ještě daleko. Není ještě ani poledne." Načež si pobaveně přečetl Magalhaovy myšlenky. Ten sebou znepokojeně trhl, protože rabitové byli na psychická kouzla vždy citliví.

"Hele, Magalhao," řekl nekromant poté, co si přečetl v rabitově mysli touhu zabít všechno co je slabší, než on sám. "Nechtěl by ses občas vydat na menší výpravu na západ? Mohl bych ti pomoct a ty zas mě. Ne nadarmo se řiká, že rabiti jsou nejlepší zloději na světě. A já jsem známý nekromant, ale i Magikům fušuju do řemesla. Znám západ jako své bo..." Náhle se zarazil, protože si vzpomněl, že své boty, spolu s jinými drobnostmi prohral v známé Kopecké hospodě 'U trhlého koňa'. Následující pokus získat je pomocí své magie dopadl neslavně, protože přítomný čaroděj, vtipně převlečený za obra, ho teleportoval přímo do hrobky v Mohylových horách. Nebyl si jistý, zda tam byl ještě větší puch, než v Magalhaově brlohu, ale aspoň tam získal dva věrné kostlivce, kteří mu pomohli zdžet jistého mistra magie, který ho již délší dobu pronásledoval a který onoho rána tak neslavně skončil svou existenci pod povrchem zemským.

"Z toho nic nebude, kdepák," prohodil Magalhao po chvílí přemýšlení. "Chodit venku po světle a skrívat se před skřety - a vůbec - všecko co potřebuju, mám tady doma." Nekromant se zašklebil a teleportoval se nahoru.

Za několik dní vyrušilo Magalhaa od večeře podivné zabušení na poklop od jeho nory. Kdo to jenom může být, vrtalo rabitovi hlavou, když šplhal otevřít.S príbuznými se nesnášel, lidé o Rabitíně vůbec nevěděli a nekromant nevypadal na to, že by ho ještě někdy chtěl navštívit. Opatrně tedy otevřel vchod a překvapením sletěl dolů. Nad dveřmi totiž stála podivná bytost, jen o něco větší, než Magalhao, ale daleko víc zavalitější a svalnatější. Příchozí měl rudé vlasy a dlouhý plnovous téže barvy. V jedné ruce držel něčím nacpaný vak, v druhé třímal dvoubřitou válečnou sekeru. Seskočil dolů a choval se, jako by právě přišel domů. Magalhaovi blesklo hlavou, že to bude jeden z oněch malých jeskyních lidí, žijících na západě, kterým se obecně říkalo pajzlové. Magalhao o nich slyšel mnoho příběhů, nyní však poprve viděl jednoho z nich na vlastní oči.

"Zdar kámo," zabručel pajzl. "Hoď sem kus špeka a hlt šťávy. Jsem nenažranej jak vzteklej vlk. A hejbni hnátama. Jo, nadávaj mě Dablin podle mej axny." Brzlík roztřeseně přikývl a šel vyhrabat sušené krysy a načepovat kopřivovici. Pajzl se za chvíli cpal jak bernardýn a zapíjel to podle pravidla 'půl na půl'. Jako by taková pohroma nestačila, ozvalo se nové zabušení. Magalhao se už ani moc nedivil, když nad norou uviděl další dva pajzly.

"Já su Bablin a toto je Kilin" oznámil unaveně tlustý pajzl, který rabitovi po vstupu mírne zdemoloval vchod. Kilin zavětřil a podotkl: "Jak cejtím, Dablin se tu cpe jak prase. Všecko sežere." Načež se spolu s Bablinem rozběhli do kuchyně. Nervozita Magalhaa mírne vzrostla, ale ještě pořád se podivných příchozích neodvážil zeptat, co vlastně pohledávají v jeho noře. Při třetím zaklepání Magalhao obrátil oči v sloup a doufal, že přišli jeho příbuzní uplatňovat nárok na část vybavení nory. Bohužel nad dveřmi našel další pajzly, tentokrát tři. "Těbůh. Toro, Goro, Zoro" oznámil stručně mohutný pajzl s černým plnovousem a hnal se do kuchyně, následován svými druhy. Během další půlhodinky byl Magalhao nucen otevřít své zásoby uzených krtků a své oblíbené slimáky v nálevu, za což ho pajzlové častovali slovy jako: "To se nedá žrát" nebo "Taký hnus na mój pajsl...". Magalhao se opravdu nenudil. Brzlíkův krevní tlak dosáhl největší hodnoty v okamžiku, kdy uslyšel nové bouchání. Rezignovaně otevřel poklop a pozoroval, jak se ČTYŘI (!) pajzlové hrnou dovnitř. Představili se jako Fakin, Glógin, Jógin a Brambur. Po tomto incidentu se Magalhao pokusil pajzly kolektívně otrávit vývarem z rulíku, ale bohužel nevěděl, že jsou vůči tomu imunní. Ne nadarmo se říká 'Má pajsl jak pajzl' a tak se našemu rabitovy dostalo pochvaly od Glógina který říhl a zařval: "To je ognová snaba! Doprdele, to je síla!". Načež Fakin zaškřehotal: "Na, chlemtej, rabe". Zezelenalému Magalhaovi dalo hodně práce pajzly přesvědčit, že je abstinent, načež sklidil opovržlivé pohledy od těch, kteří ještě zůstali střízliví. Poslední kapkou, která naplnila pohár Magalhaovy trpělivosti, bylo dunivé zabušení na poklop jeho nory, které trochu zatřepalo i z celou norou. Rabit zvřískl a běžel vyhrabat lehké válečné kladivo, které zdědil po svém dědovi Bušibojovi Dralovi, který byl znám hrdinským činem, když pravě s tímto kladivem při vyjednávání s východními skřety urazil vůdci jejich poselstva hlavu. Později se ukázalo, že to byl ve skutečnosti jejich král, samozřejmě převlečený, takže od těch dob měli rabiti od skřetů pokoj. Nyní mohlo toto kladivo ještě jednou sehrát svou roli v rukou Magalhaa Brzlíka. "Zabít! Zabít! Zabít! To nejsou pajzlové, to jsou hajz..." nedokončil výkřik, protože poklop se náhle zvedl a odkutálel stranou. Do místnosti skočili tři pajzlové a za nimi se levitací pomalu snášela známá postava v kápi na dno nory. Poté se poklop jakousi magickou silou vrátil na své místo.

"Eeeeh... Vandale... rád tě vidím," lhal jako obvykle Magalhao.

"Hnusný počasí, Brzlíku, tak co moji kamarádi? Neotravovali tě? A nesežrali ti zásoby?!" chechtal se nekromant. "Jenom pro úplnost, tihle dva mladí jsou Bifoj a Bifuj. A tohle je pajzl, kterého si vážím. Sám Borin Sekera." Borin Sekera, obrovitý pajzl v netypicky čistém oblečení, stříbrným stítem a válečnou sekerou s pozlacenou rukojetí popsanou pajzličími runami, kývl hlavou.

"A... Co tě sem ..." Magalhao sebou trhl.

"Chceš vědět, co to všechno znamená, a ještě víc, abychom odtud vypadli, že?" zašklebil se nekromant. "Neměj strach, vypadnem, ale ne sami," dodal tiše. Vešel do kuchyně a zařval: "Prasata!". Těch pár pajzlů, kteří byli ještě schopní tančit po stole, okamžitě přestalo a ztichlo. Ti, co leželi pod stolem, byli donuceni kopanci svých kamarádů vzbudit se a rychle vylézt. Bablin rychle a nenápadně spolkl zbytek krysy a Glógin se pokoušel stát rovně. Všichni se snažili rychle vystřízlivět. Jediní, kdo se tiše chechtali, byli Bifoj a Bifuj. Borin zachovával kamennou tvář. Poté, co se podařilo uvést přítomné pajzly do vnímání schopného stavu, uklidil Vandal kouzlem 'Zameť' nádobí do nejbližšího rohu nory. Potom usedl ke stolu a ujal se slova.

"Budu stručný. Sešli jsme se tu k výpravě, ze které se někteří..." načež se rozhlédl po místnosti a opravil se: "ze které se mnozí z vás už nevrátí." Udělal dramatickou pauzu, aby dal čas nepříliš inteligentnímu Magalhaovi srovnat si vše v hlavě. Ten chtěl hlasitě protestovat, ale zaskočil mu v krku slimák, kterého si konečně nenápadně 'urval' pro sebe, a tak musel nedobrovolně mlčet.

"Náš přítel, zloděj rabit Magalhao Brzlík mladší z Rabitínských Děr za Řekou byl tak laskav a nejenže nás bude při této výpravě doprovázet, ale navíc nás i královsky pohostil," pokračoval Vandal ironicky.

"Ňák si nemóžu srovnat v bedně, jak by mohla tahle žoužel bejt k čemu dobrá. Vypadá skór jak skunk než čórkař a aj tak smrdí," přerušil ho Kilin a myslel tím Magalhaa.

"Pravděpodobně sis nevšiml, že ti zmizel měšec, Kiline," usmál se nekromant. "O zlodějských schopnostech tohoto rabita nemůže být pochyb. Nebo snad ano?" Nekromant se výhružně rozhlédl po místnosti. Pajzlové zbledli a Kilin se nápadně zmenšil. "Zítra tedy všichni vyrazíme na západ za drakem Špakem a jeho zlatem," dokončil Vandal.

"Zlato! Prstýnky! No jasně! Teda... chci říct... vzhůru za dobrodružstvím!" vykřikl Magalhao, který se síce při zmínce o drakovi začal hroutit k zemi, ale poslední Vandalovo slovo ho rychle postavilo na nohy.

"Pomalu, pomalu... jsi přetažený..." zarazil ho nekromant. "Ani jsem ti nevysvětlil situaci a můj strategický plán, který..."

"Cože?" Borin vstal a zamračil se. "Tenhle rabit ani neví, o co tu jde? Pajzl by si myslel, že rabit, který má na dveřích Znamení Temnoty bude zasvěcený i do jiných věcí, než Špakova případu." Borin většinou trpěl nevysvětlitelnými a pro pajzly naprosto netypickými záchvaty spisovné mluvy. Magalhao na něj nechápavě vykulil své temně rudé oči.

"To nic," přešel to Vandal. "Takové malé magické znamení, aby všichni věděli, kde se mají sejít... Nemá to žádné velké vedlejší efekty, jenom menší prokletí místa a tak..." Magalhaova nízká inteligence ho zachránila před téměř jistou smrtí, protože škrcení rabitové ovládali vždy dobře a ani nekromant by toho moc nevykouzlil při sípání místo magických formulí. "Zopakuji tedy ještě jednou příběh o Špakovi, kterého zde přítomný Borin spatřil na vlastní oči," řekl rychle Vandal a pokračoval: "Asi před sto lety žili Pajzlové pod Horou na dalekém severozápadě, v sídle zvaném Grad. Žili by tam asi dodnes, kdyby jednoho dne nepřilétl ohromný drak Špak. Pajzlové ho chtěli mírumilovně zahnát střelbou ze svých kuší, ale on si nedal říct. Přistál u hory, kde rozsedl elitní gardu a většinu válečníků proměnil v popel svým strašným ohněm. Jen málo z pajzlů tehdy přežilo. Drak se potom prohrabal do Gradu a tam usnul. Bohužel se vždy probudil, když tam někdo přišel, takže poklady, které ukradl, tam střeží dodnes. Proč jsme tady, to už je ti, Magalhao, doufám jasné."

"Hmmm... A nešlo by toho draka nějak vyhladovět?" zeptal se Magalhao v myšlenkách očividně v budoucnosti, příliš nepotěšen vyhlídkou na setkání s drakem.

"Mladej drak Tukan, kterýho zajali moji předci před mnoho lety," ozval se Bablin, "držel hladovku sto a čtyřicet let."

"A chcipl?"

"Ne, řek, že ho to přestává bavit, sežral stráž a odlítl pryč."

"Proto mám svůj plán a dobrého zlodějě," podotokl Vandal, "ale svítá a měli bychom pomalu jít spát, samozřejmě po malém občerstvení. A také si trochu zazpíváme." Pajzlové vyskočili a začali hulákat jeden přes druhého:

KAPITOLA 2 : SKOPOVÉ LEBENĚ

Družina pajzlů v čele s Vandalem opatrně postupovala směrem na západ, obklopena zvědavými rabity, kteří čile přemýšleli kde co ukrást. Několik z nich bylo ozbrojeno dubovými holemi a tvářili se náramně sebevědomě. Zřejmě tvořili jakousi domobranu a vojsko zároveň, soudě podle toho, s jakou drzostí občas přetáhli někoho z domorodých obyvatel po zádech - asi pro rozptýlení. Na náměstí Zrádcovská, kudy pajzlové právě procházeli, vběhl vyhublý rabit s několika pláty kůry, do které byly vyryty nějaké čmáranice.

"Drby dne!" začal vykřikovat. "Nadrogovaný rabit utopil vlastní manželkuúú! Opět spatřen nepřátelský jilm na severuúú! Masakr v hospodě U zeleného vrakuúú!"

"To je ten chlív, co sme včera vymlátili, né?" zeptal se bezelstně Bifoj.

"Drž hubu" sykl Borin. "Je jich pětkrát víc."

"Pět - to je dyž zdvihnu ukazovák a pak malík, pak palec, ne... teda pro..." Borin přerušil intenzivně a nahlas přemýšlejícího Zora tvrdým kopancem.

K ránu byli konečně z kraje rabitů pryč a mohli vychutnávat krásu noční přírody, na jihu podtrženou nádhernými Mohylovými kopci a na severu úchvatně působícími pustinami. Po cestě přepadávali kolemjdoucí; nejdříve bylo všude plno bohatých pocestných, potom už méně bohatých, ještě dále už jen málo chudých a nakonec přišli do kraje, kde žádní pocestní nebyli. Všem začalo kručet v břiše. A nejhorší na tom bylo, že jednoho dne Vandal zmizel. Nejprve si Borin myslel, že trénuje neviditelnost, ale brzy mu došlo, že je nekromant opravdu opustil. Pajzlové se plahočili v deštivém počasí s prázdnými žaludky a chrlili ze sebe takový příval nadávek, že i značně otrlému Magalhaovi z toho bylo trochu špatně.

"Hele světlo" oznámil někdo najednou. Pajzlové se začali s nadějí rozhlížet kolem sebe. Za chvíli již všichni viděli jasný zdroj světla na vrcholku kopce, tyčícího se mad nimi.

"Co to je?" zeptal se Brambur.

"Hmmm... Já nevím. Kdo můze být takový blbec, že si v těchto končinách zapaluje vatru? No, možná si je jistý, že ho nemůže nic ohrozit. Ale určitě si něco opíká. Hmmm, může to být nebezpečné... Chtělo by to napřed prozkoumat... Počkat! Na co máme zloděje?" zavýskl Borin a nakopl Magalhaa do zadku, až nadskočil. "Padej rabite, ale rychle!" Magalhao bojácně přikývl a rozběhl se do kopce. Za chvíli už opatrně sledoval tři postavy, sedící při ohni. Z toho, že byly minimálně třikrát vyšší než on a jejich kůže měla podivně šedou barvu, usoudil, že to nejsou lidé. Na ohni se bohužel nic neopékalo, ale přesto dvě z těchto bytostí hleděly do ohně s mírně přihlouplým výrazem. Třetí podřimovala. Magalhaa upoutal měšec, který měl jeden z těchto obrů pověsený u pasu. Vědom si toho, že je dobrým zlodějem, se drze přikradl až k němu a pak ho rychle odřízl dýkou.

"Co to děláte, pane? Jste si vůbec vědom toho, že jsem soukromý majetek?" pronesl strohým hlasem měšec. Obr se překvapeně otočil.

"Jeéé, krááálííík" proneslo to obrovité individuum. Magalhao překonal první šok a svůj strach a rozechvělým hlasem prohlásil, že není králík, nýbrž rabit.

"Rabit?" pronesl obr a s otevřenou hubou uvažoval, mrkajíc přitom očima. Ti dva u ohně nezměnili ani svou polohu, ani výraz tváře, z čehož Magalhao usoudil, že ho zřejmě nezaregistrovali. Snažil se tedy rychle zmizet a nenápadně začal couvat dozadu. Náhle do něčeho vrazil.

"No to jsem si moh myslet," ozval se Borin, stojící za ním. "My přemýšlíme o tom, jak sehnat jídlo, a on se tu baví s bobry. Hej, pojďte sem!" Z lesa se začali trousit rozmrzelí pajzlové.

"Bobry ?" nechápal Magalhao.

"No jo. Bobři. Blbí obři. Lidi jim říkaj trotlové," vysvětlil Brambur. "Neměj péči, voni vůbec nechápaj, co je to 'blbý' a 'obr'."

"Obrŕŕŕŕ! Velkýýý!" zahučel trotl.

"No vidíš. Dělají pokroky. Ale i kdyby věděli, co je to 'blbý', stejně by si to nemohli dát dohromady", uzavřel Borin.

"No jo. Ale voni nemaj nic k žrádlu," podotkl Bablin. Borin si utřel zpocené čelo a začal se dorouzumívat s trotlem. Asi po deseti minutách usilovného přemýšlení trotl zařval: "Nazdaáár! Ja Vilník. On Čertík. On Róm," ukázal na své druhy, načež se asi na minutu odmlčel. "My mít nic," vyslovil konečně.

"Sakra! Co budem teda žrát?" zavrčel Bifoj.

"Co budeme žrát?! Co tady máme k jídlu?" řekl Borin s ďábelským úsměvem, povzbuzen genialitou své myšlenky.

"A nejsou moc tuhý?" nadhodil Bifuj, který jako jeden z mála pochopil, co má Borin na mysli, a začal nenápadně mrkat směrem na bobry.

"Máme žrádlo!!!" vykřikl Bablin.

"My jíst?" zeptal se na bobra nadměrně inteligentní Vilník.

"Jo, jistě," odvětil Borin a začal si brousit sekeru. Trotl řekl něco Rómovi a Čertíkovi a všichni tři s přihlouplým úsměvem vytáhli velké dřevěné lžíce a začali se mlsně oblizovat.

"Ale fakt, nejsou moc tuhý?" dělal si starosti Bifuj.

"Moja babička kdákala, že sa prý trotli musej naklepat, aby změkli," podotknul Bablin. "Tak by sme je mohli svázat a pak rozsednút."

"Seš úchyl?" oponoval mu Jógin. "Všichni nejsme tak tlustí jak ty. To by nám trvalo celej den."

"No jasně, trotli se musej napřed pořádně uvařit, aby byli měkčejší," prohlásil Toro.

"A kde vezmem vodu ty kryple?!" ozvalo se směrem od Kilina.

"Šli sme kolem jezírka," nevzdával se Toro.

"Tak si tam běž, chytráku!"

"Drž hubu, Kiline!"

"Co tak na ně svalit pár šutrů?"

"Uvařit!"

"Rozsednout!"

"Skutálíme je z kopce dolů, pak budou měkčejší..."

"Kušuj!"

"Ty kušuj!"

"Kušujte oba!"

"Držte huby všeci!"

"Cože, ty prasečí střevo?!"

"Zavři hubu, slize!"

"Hoďte na něho šutr!" ...BUCH !!! ...

"Áuúúú"

"Spravím ti fasádu!"

"Fakt jó, Fakine?" "Bouchni si..." ...BUM !!! ...

"Kreténe!"

"Mám přilbu, hehehe..."

"Ty... inteligente!"

"Nebouchej mu kladivem do hlavy!"

"Už ne..."

"Piješ mě krev!"

"A ještě ti vrazim!"

"Já ne, moje sekyra..."

"Lechtat neéé!"

"Můj zub!"

"A co tohle?"

"Vrať mi axnu!" ...KRACH !!!

"Naser si!"

"Auúúú.... to už je lepší..." ...ŽUCH !!! .....

V průběhu výměny názorů mezi pajzly si Borin zahrál s Magalhaem skořápky, ve kterých prohrál půlku hotovosti svého měšce, což ho natolik znechutilo, že vstal a zařval: "Nevím, jestli mám dobře nabroušenou sekyru. Kdo se hlásí jako dobrovolník?" Všichni kupodivu ztichli. Po několika minutách se pajzlové dohodli, že trotly přece jen uvaří. Po prohledání okolí našli velký hrnec, ve kterém si bobři pravděpodobně vařili jídlo, naplnili ho vodou ze studánky a přinesli k ohništi. Zatímco si Zoro připravoval své válečné kladivo, kterým měl omráčit Vilníka, pokusili se pajzlové odlákat Čertíka a Róma do lesa 'podívat se na zvířátka', leč neúspěšně. Ze zvuků, které oba trotlové vydávali, bylo možno poznat jen to, že se strašně bojí odejít od ohniště. Proto byl Magalhao donucen uspořádat představení 'Skřetík a masožravá příšera', které Róma i Čertíka plně zaujalo, takže se pajzlové konečně mohli soustředit na likvidaci Vilníka.

"Podrž mě ho trochu, ať neflágnu vedle", požádal Zoro Glógina.

"Lechtaááá!!!" zařval trotl. Ohnal se naslepo rukou dozadu, čímž nalomil Glóginovi dvě žebra.

"Tak ho bouchni rovnou!" ozval se kdosi.

"Podrazte mu nohy!"

Vilník se již trochu uklidnil, ale přitom vstal, takže bylo jasné, že Zoro nemá žádnou šanci strefit se do hlavy, která čněla asi půldruhého metru nad ním. Pomstychtivě aspoň bouchl vší silou trotlovi do nohy, čímž mu způsobil vážné zranění v podobě natlučeného kotníku.

"Jauveééjs!" sténal Vilník a začal skákat na jedné noze. Jógin v poslední chvíli uhnul té druhé, která by ho po dopadu pravděpodobně přeměnila na krvavou kaši. Pajzlové nadávali, běhali sem tam a uhýbali před trotlem. Pouze Dablin se na něj s bojovým řevem vrhl a sekl mu po nezraněné noze. Vilník zařval ještě silněji a chtěl si začít foukat škrábanec a skákat po druhé noze, jenomže tu už si foukal, takže nakonec neskákal po žádné, z čehož plyne, že spadl. Žuchnutí způsobilo menší otřes půdy a pajzlům vrátilo sebedůvěru.

"Majzni ho!" ozvalo se za Zorovými zády.

"Doraz ho!" přidal se další. Zorovi se podařilo strefit doprostřed trotlova čela, což ostatně není nic tak těžkého, uvážíme-li, že trotlova hlava obvykle nebývá o nic horším terčem, než středně vypasený pajzl. Vilník zakoulel očima a možná by i omdlel, nebýt toho, že prudce zády vrazil do kotle s vařící vodou. Ten se převrhl a voda dokonale uhasila ohniště. Překvapené pajzly zahalila tma.

"Do prdele!" vykřikl někdo. Pajzlové se snažili dívat svým infraviděním, ale bylo jich moc, a tak byli mírně zmatení.

"Světlo sakra" ozvalo se.

V odpověď zazněl zvučný hlas. "Kryjejt medžyk lajt!" prohlásil.

Kolem se rozlilo podivné zelené světlo.

"Vandal!" vykřikl Borin. A skutečně. Nekromant byl tu.

"Vidím, že jste se tu bavili," zasmál se Vandal a s ironickým úšklebkem pohlédl na sochu padajícího trotla a poté na nádherné sousoší dvou jedinců téhož druhu, kteří jako by něco sledovali.

"Sakra! No jó, to je jasný. Když se bobr dostane do úplné tmy, tak zkamení. Proto pořád sedí u ohně. Skopové lebeně! Co teď budeme jíst?"

Vandal beze slov vytáhl z torny asi dvacet plátků jakéhosi chleba a potom ještě mrtvolu nějakého hada, kterou si začal opékat na ohništi, které si nedbalým gestem ruky zapálil.

"Tfuj, tlemas. Chleba od elfů. Skutečně nechutnej," komentoval Toro. "Když ho žerete, jste jak vožralí, je vám blbě a tlemíte do blba."

Pajzly neodradil ani tento argument a hltavě všechno sežrali.

"A z pečínky nám nedáš?" zeptal se Borin Vandala.

"Nejste proti jedu v mase imunní," prohlásil Vandal.

Ráno ještě Vandal oznámil, že zařídil příchod do elfské Groglinky. Potom šli všichni spát a po probuzení pokračovali ve své cestě na západ.

KAPITOLA 3 : Z GROGLINKY PŘES HORY

Trvalo ještě šest nocí, než se třináct pajzlů plus jeden rabit plus jeden nekromant dostali k úpatí hor. Byly nějaké rozmazané, což ale podle Vandala nebylo způsobeno mlhou či mraky, ale alkoholovými výpary z Groglinky, která ležela na úpatí jedné z nich. Od chvíle kdy přešli Poslední most (tj. poslední most, který se ještě nezřítil pod Bablinem a Bramburem, což ale po jeho přechodu už nebyla tak docela pravda) byla cesta příšerná. Magalhao úpěl nad svými bolavými dolními končetinami a mumlal kletby na Vandala, kterého se to ovšem jakožto nekromanta nemohlo dotknout. Se škodolibostí sobě vlastní se pohyboval vposledních dnech téměř polovinu cesty četným teleporty, které ho pravděpodobně donesly v rekordně krátkém čase do Groglinky a zpět.

Kromě úmorného pochodu je však nepotkala žádná nepříjemnost, nepočítáme-li jistý nepřátelský brod, přes který se přímo za jejich zády přehnala menší povodeň...

Sedmého dne, vlastně noci pobíhal Vandal okolo družiny jako ztřeštěný lovecký pes, co chvíli naslouchal a čenichal. Magalhaovi to sice bylo divné, ale držel se pravidla, že bláznům se nemá odporovat, takže radši nic neříkal. Pozdě k ránu nekromant vykřikl: "Cítíte to taky?"

Čuchám grog," prohlásil Glogin jakožto znalec. Rabit nic takového neregistroval, avšak měl dojem, že slyší z dálky nějaké hlasy, v jednu chvíli dokonce téměř zřetelně nějaké divné slovo, znělo jako 'Živjó'.

"Výborně!" zajásal Vandal. "Tohle je vždycky spolehlivý způsob, jak najít Groglinku!"

Pajzlové zrychlili krok a spěchali za klusajícím nekromantem, který se zřejmě netěšil jen na setkání s elfy. Jednou málem sešli z 'cesty', když omylem překročili rokli, do které bylo nutno namáhavě slézt, ale grogová stopa a sílící nesouvislé výkřiky zdola je okamžitě upozornily, že jdou špatným směrem.

Po dvou hodinách sestupu do rokle (trochu urychleném neřízeným pádem Brambura, který šel bohužel pro všechny jako poslední) už byl řev tak silný, že by ho nepřeslechl ani silně nahluchlý trotl se zacpanýma ušima, z plna hrdla řvoucí utíkajíce před kamennou lavinou. Při značné vlhkosti vzduchu (vdůsledku velké koncentrace alkoholových par) a pohledu na první mátožné postavy, které se vynořily ze stínů, by mohlo být náhodnému pozorovateli se slabším žaludkem dokonce i nevolno. Avšak jak pajzlové, tak nekromant i rabit byli v tomto směru značně odolní, takže nakonec došlo jen k zvracení a to ještě pouze u rabita. Elfové - neboť tato individua zpitá namol byli skutečně elfové - na okamžik přestali padat, podařilo se jim chytnout se vzájemně kolem krku a vdelší přestávce mezi kolektivním krkáním a občasným individuální zvracením začali hlasitě vyřvávat:

Pajzlové! Kam dete? Copak nám - škyt - nesete? Copak tu chcete? Co na nás čumíte? Ty malej skřete Brzlíku rabite Chachá! Je to moc veselý Vidět ksicht kyselý Copak je, Glogine? Pojď s náma chlastat! Jogine, Kiline Nemůžem přestat! Tak co tam stojíte? Grogu se bojíte? - škyt - Hehehehehe! Támhle je Dablin Borin se vrací! Vedle jde Bablin Rabit už zvrací Hehehehehe! - škyt - Tak sebou hýbejte S námi si zpívejte Hele! Skvěle! Kdopak se tam plíží? Oči se mu klíží? Nazdar Vandalééé! - škyt - brk - škyt - uik - blééééé - (zvracení)

Výstup byl zakončen pádem elfa, který se neudržel na stromě, kde zřejmě vyspával opici do chvíle, než ho probudilo vystoupení n-tice elfů. Spadl přímo na hlavu Dablinovi, čímž ublížil samozřejmě pouze sobě.

Zatímco se rozjaření pajzlové rozběhli k džbánům s vonícím grogem, objevil se na cestě vysoký elf, který - světě div se - nejenže rovně stál, ale i šel. "To je El Bond," zajásal Vandal.

El Bond byl jedním z nemnoha elfů, kteří zdědili zajímavou vlastnost - imunitu vůči alkoholu. Elfové jako on mohli vypít alkoholu neomezené množství, aniž by se to na nich nějak projevilo. Je pravda, že se několikrát stalo, že takto imunní elf zemřel ve spánku na úplnou dehydrataci (elfové imunní vůči alkoholu samozřejmě pili jako ostatní, abstinence byla v Groglince považována nejen za duševní nemoc, ale i hrdelní zločin). Na druhou stranu měli 'imunní' velké výhody, stávali se učenci, vyjednávači či zvláštními agenty, jako El Bond. Ten se navíc díky bohatství nakradenému ve skřetích sídlech stal nejbohatším mužem Groglinky a tedy i jejím vládcem. Měl sice malé problémy s tím, že se všeobecně mluvilo o tom, jak se jeho otec spustil s obyčejnou lidskou ženou, ale nikdo nemohl dokázat, že není čistokrevný elf (což samozřejmě nebyl).

Vandal se přátelsky přivítal s El Bondem a šel to setkání řádně oslavit. Oslava se protáhla na čtrnáct dní.

Ve dvou týdnech od příchodu do Groglinky se konala neoficiálně vyhlášená soutěž - pijácký maratón. Již druhý den odpadl Magalhao, nepříliš odolní Bifoj a Bifuj skončili na konci třetího dne. Toro, Goro a Zoro upadli téměř současně do alkoholového komatu dne čtvrtého. Pátého dne přemohl spánek i Jogina, Bablina a Brambura a den na to je následovali Fakin a Kilin, takže zbyli jen Borin, Dablin a Glogin. Soutěž spěla do finále...

Po téměř čtyřdenním stavu bezvědomí se Magalhao probudil. Byl tak příšerně dehydrovaný, že porušil své zásady a s nesmírným hnusem se dokázal napít vody, která blízko Groglinky protékala. Na zpáteční cestě prošel kolem jakéhosi stavení, odkud se ozýval monotónní hlas. Rabit zpozorněl. Že by ten elf nebyl opilý? Přišel k oknu a zjistil, že se nespletl. Elf, stejně jako několik posluchačů vsále Školy pro imunní cizinecké legie (ŠPICL) v životě nepoznali opilost.

"Musíte si uvědomit, že pro Groglinku i pro váš život je důležité rozhodovat se správně a rychle," zakončil svůj výklad přednášející. "Tak, pustíme se do pokračování zkušebních testů. Otázka číslo dvacet pět: Kdo je přítel elfů? Za á trpaslíci, za bé lidi, za cé nikdo, za dé každý, kdo má špičaté uši."

"Cé je správně!" ozvalo se téměř okamžitě.

"No samozřejmě," zabručel elf. "Proč tam dávají tak jednoduché otázky, to mi není jasné ...otázka číslo dvacet šest, to už je lepší: Co uděláte v případě, že najdete opuštěné malé skřítě? Za á umučíte, za bé zeptáte se 'kdepak máš rodiče, drobečku?' a po získané informaci ho zabijete, za cé postaráte se o něj" - učebnou prolétla vlna smíchu - "za dé převychováte ho, za é FAJRBÓL."

"Á?" zeptal se někdo nesměle.

"Špatně," zamračil se přednášející na dotyčného. "Kde je skřítě, mohou být i skřeti a je to ztráta času. Co ty, Sil Enecu ?"

"No, možná to béčko, převychování je pitomost," ozval se Sil Enec.

"Není to špatné řešení, ale takové skřítě je obyčejně příliš pitomé a taky tě může poslat přímo do pasti."

"Fajrból!" vykřikl někdo vítězně.

"Přesně tak, Tuk Aneku. Rychle, čistě, bezpečně. Magický oheň nezapaluje a hlavně - skřeti se ho bojí. A po skřítěti zůstane mastný flek," spokojeně uzavřel učitel. "Ale ty, Tuk Aneku na něco takového, jako je fajrból, nemáš. Pro dnešek vyučování končí."

"Já ho umím třikrát za hodinu," chlubil se Sil Enec.

"No a co, já zas mám lepší nápady," nedal se Tuk Anek.

"Jaký třeba? Oslepit ology, jak minule?" Sil Enec si ošahával ještě nedávno zlomená žebra.

"No, kdyby tam nebyl ten velkej, jak se jmenoval?"

"Žgrinder."

"No, teď mě napadlo, že bysme, až zas pojedem do školy v přírodě na západ, mohli asistovat tomu medvědovi a..."

"Sklapni už."

"No fakt, ale nejlepší by bylo přichystat past na toho Bílého kněze, co chodí po cestě, já ho zkusím probodnout, ty na něho začneš házet fajrbóly, já budu buf..." nedořekl Tuk Anek, protože v té chvíli dostal do zubů od spolužáka, který neoplýval takovou tolerancí jako Sil Enec.

Magalhao se tiše chechtal.

V pijáckém maratónu nakonec zvítězil favorizovaný Glogin těsně před Borinem a Dablinem, čímž vyhrál první cenu - prvotřídní opici spojenou s lehčí otravou krve. Vandalovi trvalo téměř týden, než uvedl sebe i pajzly do pochodu schopného stavu.

Před odchodem ještě využili možnosti přečíst si text na kusu kůže, který Vandal neustále nosil sebou. Magalhao si myslel, že je to obyčejná kůže zašpiněná od krve, ale nekromant ho vyvedl z omylu.

"Na tuto kůži kdysi trpaslíci napsali vzkaz krví," začal Vandal, ale Magalhao ho přerušil. "Lidskou krví? Nebo trpasličí? Nebo dokonce rabití?" zeptal se ustrašeně.

"To ne, to se neboj, byla to krev lykantropa. Rabití krví se to jenom polilo," uklidnil ho Vandal. "Výsledný efekt je ten, že nejde nic přečíst. Jenomže za úplňku se projeví zvláštní účinky měsíčních paprsků a písmo napsané krví lykantropa jasně zazáří." A jako na důkaz začaly na povrchu kůže světélkovat cosi, co připomínalo runy nakreslené v smrtelné křeči těžkým paranoikem, ovšemže slepým. Tvořili něco, co se při velmi dobré vůli dalo nazvat nesouvislým nápisem.

"Tady só dveře vysoké jak zaskrslé elf a možete šlapat tři vedle seba, dyž néste moc vyžraní. Jak začne klepat tá mrška prťavá lítavá do stromu ťukavá, di k šedému šutru. Pak čuč na poslední papérsek ale jen dyž je Buranův den a zmérčiš lochnu, kam možeš klúč strčiť, jestli ho teda máš, ogare." četl Vandal.

"Buran! To byl můj velký předek!" vykřikl Borin. "Byl to praotec všech pajzlů a všichni jsme prý po něm něco zdědili, jenom jsem nikdy nepochopil co..."

"Asi dlouhé vousy, ne?" uchechtl se ironicky Vandal a pokračoval spíše pro sebe, ignorujíc rozzářené tváře pajzlů: "To je zajímavé, tohle opravdu psali pajzlové. To bych si nikdy nepomyslel, že někteří z nich znají nekromantské praktiky!"

"Stejně nechápu, jak může měsíc takhle magicky působit," podivil se El Bond. "Četl jsem, že je měsíc jen velká skála ve vesmíru."

"Mesiac nie je len mrtvá skala!" ujistilo ho zavrčení z nedaleké houštiny.

Po marném hledání jeskyně, kde by se uložili ke spánku na den, se dohodli, že protentokrát přespí pod skalnatým převisem, pod který se sluneční paprsky dostat nemohly. Všichni usnuli téměř okamžitě, unaveni celonočním pochodem v horách. Až na Vandala, samozřejmě. Ten chvíli hlídkoval, ale po necelé hodině upoutal jeho pozornost nějaký pohyb mezi skalami. Zamumlal nějaké zaklínadlo a neviditelný se vydal pronásledovat postavu kráčející po skalách zalitých rudými paprsky vycházejícího slunce. Nekromant měl dojem, že dotyčný nemůže být nikdo jiný, než skřet, a to ho naplňovalo optimismem. Mučení obětí nekromantskými kouzly ho vždy bavilo, a navíc ze skřetů byly nádherné zombie.

O něco později kolem převisu procházela hlídka skřetů.

"Ach, zdali to nejsou ti zlí pajzlové, kteří ducha svého uvrhli do temnoty a jenom nenávist a bezcitnost ve svém srdci mají?" zeptal se ostatních velitel.

"Ano, pravdu díš," odpověděl jeden z vojáků.

"Ač násilí se mi příčí, já nemohu učinit nic jiného, než zajmout je. Neboť musíme ochránit náš národ, aby slunce v jeho tváři nevyhaslo," smutně pokýval hlavou velitel.

Skřeti popadli síť a hodili ji na chrápající pajzly.

Poté, co se (neúspěšně) pokusili ošetřit pajzlům zranění, které si způsobili ve zmatku svými řemdihy, sekerami a kladivy, rozhodli se skřeti přivést zajatce před svého krále. A protože skřeti milují umění a hudbu především, cestou si zpívali:

Ach my skřeti ubozí Co si jenom počít máme Neb naši čest ohrozí Nepřátele když chytáme Chceme žíti v pokoji Nikomu nic neděláme Proč se nikdo nebojí Ukrást poklady, co máme? Pusťme pajzly na svobodu! Vždyť i naše knihy praví 'Važ si dobrých skutků skřete víc než života i zdraví!' Chudáčci, ať neumřete!

S těmito slovy začali skřeti vyprošťovat pajzly ze sítě, ale zasáhl velitel, načež byl několika vojáky označen za rasistu.

"Musíme přemoci své city" řekl velitel a dal se do pláče.

Po 'výslechu' u krále, doprovázeném záchvaty smíchu u pajzlů i rabita, bylo rozhodnuto, že skřeti nemají právo věznit živé bytosti jenom proto, že je tyto chtějí okrást nebo zabít nebo obojí... Králova vůle tedy byla doprovodit pajzly za hranice skřetího království a propustit je v míru. Zároveň byl přísně potrestán velitel za velmi neskřetinistický výrok 'Ač se tomu srdce vzpouzí, tito pajzlové musí být potrestáni' (skřetinismus = inteligentní filosofický směr, rozšířený především u skřetů). Skřeti, kteří hodil síť na pajzly a omezili tak jejich osobní svobodu, byli degradováni na podchůzkáře (pracovní náplní podchůzkářů bylo procházet pod mosty a kontrolovat, zda tam někdo nespí).

"Strašní kokoti," povzdechl si Borin.

"Ach, jaká to strašná slova dospěla k mým uším!" zabědoval král a omdlel. Připravil se ta o největší zážitek svého života, protože v té chvíli prolétl mezi skalami výkřik opravdu naštvaného nekromanta.

"FAJR BÓL!" oznámil. A pokračoval...

"FAJR BÓL!"

"FAJR BÓL!"

"FAJR BÓL!"

"FAJR BÓL!"

Jak vidět, Vandal nebyl žádná máčenka. Určitě ne taková, jaká zbyla z každého skřeta, který měl tu smůlu, že se stal cílem nekromantova kouzla...

Po smrti krále se poměrně rychle sešla extrémistická skupina mladých skřetů, kteří se narozdíl od ostatních nedomnívali, že navštěva jejich pokladnice a zásobárny patří mezi přirozená práva pajzlů. Seskupili se kolem potrestaného velitele Grišnáka a začali skandovat 'Háre Grišnák!' ('Sláva Grišnákovi' - pozn. překladatele). Ostatní skřeti byli přirozeně proti pronásledování ubohých pajzlů, ale v souladu se skřetismem Grišnákovcům přirozeně nemohli bránit.

Zatímco pajzlové utíkali za levitujícím nekromantem, který jim ukazoval cestu ven ze skalního bludiště, Magalhao byl nedobrovolně tažen za vlasy Borinem, který správně usoudil, že rabit má příliš zpohodlnělé nohy na to, aby jim stačil. Při nenadálé změně směru však Magalhaovy vlasy nevydržely odstředivou sílu. Rabit ještě udělal několik kotrmelců, pak narazil hlavou na kámen a ztratil vědomí.

Když se asi po půl hodině probral, uviděl kolem sebe stát hlouček skřetů, kterým zřejmě velel jakýsi podivín s výraznou červenou bradavicí nad kořenem nosu. Stejně jako jeho druhové nevypadal příliš přátelsky...

KAPITOLA 4 : CO MÁ KDO V KAPSIČKÁCH

Když Magalhao otevřel oči, přál si, aby znovu upadl do bezvědomí. Skřeti shromáždění kolem něj nebyli zrovna v nejlepší náladě. Nicméně jisté morální zásady jim přece jen nedovolily, aby rabitovi ublížili. I někteří z těchto radikálů by se asi shodli na tom, že by to byl nepřiměřený útok, který je z hlediska skřetinismu velkým morálním zločinem. Šetrně tedy Magalhaovi svázali ruce a odváděli zpět, zatímco se radili o jeho dalším osudu. Leč své debaty nemohli rozvinout do potřebné šíře, neboť je přerušilo zděšené volání.

    „Tom Doombadill! Tom Doombadill!!! Proboha, utíkejte!" A z dálky se ozvalo něco, co vzdáleně připomínalo falešný zpěv vycházející z hrdla skuhrajícího alkoholika vyznačujícího se naprostou absencí hudebního sluchu:

Hej hou, smil a kill a běž a řež a sekerou

Nad Hvozdem se zase moje temný mraky seberou

Před horama za horama jenom pláně širý sou.

Trotli všeci vymlácení a skřeti nic nesnesou

Moje stará zas chce na palici ňákou ozdobu

Tož skřetíků pár mám dneska rychle dostat do hrobu

Náhrdelník z jejich skalpů doplněk je překrásný

Pokud však má skřetík lepru, výsledek je nejasný

    Zatímco rabit prchal co nejdál od skřetů, kteří zatím v panické hrůze utíkali směrem k sídlišti, slyšel ještě vyvrcholení 'zpěvu':

Hej! Tom DoomBadIll, ten bastard veselý

Iron ring a silver belt má, dobrodruh smělý!

Toma nikdo nedostane pač má 'medžik šíldy'

Obtížený artefakty dělá battle fieldy

Hej! Tom DoomBadIll, toť legenda skvělá

Ze skřetíků i trotlíků mrtvoly dělá

On nemusí sneakovat když nepřátele chytá

Kudy projde, mrchožrouti zvířata jsou sytá

    Kdyby měl Magalhao více trpělivosti a počkal si, aby uviděl Doombadilla, naskytnul by se mu zajímavý pohled. Za Tomem, pidimužíkem v zeleném dračím brnění (ne že by ho potřeboval, jemu se prostě líbil ten odstín, tak si jednoho dne odskočil do Angbandu, ale to už je jiný příběh) pochodovaly legie masožravých stromů - javorů, dubů, buků, olší a zejména vrb vedených Dědkem Svrabákem. Nad nimi se vznášel příjemně zbarvený mrak (zhruba do šedotmavomodrohnědofialova), řízený démony Nefelé a Thanatí. Výsledek malé Doombadillovy procházky se dal přirovnat jedině k náletu zmutovaných obřích kobylek, leč s trochu silnějšími efekty. Skřeti, kteří nestačili utéct z širokého koridoru pochodujícího Toma a jeho přátel, později posloužili jako přírodní hnojivo pro horské farmy. Poté, co Doombadill zjevně zabloudil a místo cesty nazpět se vydal kamsi k Dolu Kulturu (o kterém ještě bude řeč), rabit zabloudil také, ale s tím rozdílem, že byl stále uprostřed nepřátelského území a bez pomoci. Po odchodu Toma Doombadilla odletěl i mrak, halící krajinu do šedivého závoje. Ze slunce začaly rabita pálit oči, oslňovalo ho a znemožňovalo mu jakoukoliv orientaci.

    „Hej!" ozval se najednou za rabitem jakýsi hlas. „Potřebuješ pomoc?"

    Magalhao se otočil a zamžoural očima, aby si příchozího lépe prohlédl. V první chvíli se skoro lekl, když spatřil postavu připomínající průměrného rabita. Pak ale pochopil, že ten druhý bude v nejlepším případě jen vzdáleným příbuzným jeho rasy. Stavbou těla se sice opravdu podobal rabitovi, ale nebyl tak shrbený a vychrtlý, odstín jeho kůže byl tmavší než Magalhaovy (který by v tomto směru mohl úspěšně konkurovat mrtvole) a na rukou i nohou měl plovací blány.

    „Kdo jsi?" vykoktal zkoprnělý Magalhao.

    „Těžko říct. Kdysi jsem žil s kolonií tvorů, kteří se ti podobají, snad až na to, že na končetinách máme plovací blány. Můj kmen totiž žil ve stokách skřetích sídlišť. Bohužel mě stařešina rodu vyhnal, protože jsem nechtěl žrát malé skřetíky. Po čase jsem se usadil tady a přesvědčil skřety, že jim nijak nebudu ubližovat a oni mě zase nechávají ve svém sídle, kdy se mi zachce. Ale většinou jsem na cestách, rád totiž plavu po proudu řek a poznávám nové krajiny. Teď si uvědomuji, že jsem se ještě nepředstavil - jmenuji se Smrťágol."

    „Divný jméno," zahučel Magalhao, který se už vzpamatoval z překvapení.

    „Jako malé dítě jsem se jmenoval Glup. Ale rád jsem vymýšlel hádanky a dával je prabábě. A ta z toho jednoho dne měla smrt..."

    „Já mám taky rád hádanky," řekl Magalhao. Náhle mu zakručelo v břiše, což ho přivedlo na zajímavou myšlenku.

    „Co bys řekl tomu, kdybych tě sežral?" zeptal se s úšklebkem na tváři.

    Smrťágol zbledl na úroveň Magalhaa. Po chvíli se však ovládl.

    „To by bylo rozhodně barbarské," prohlásil. „Navíc mám dojem, že jsi tu zabloudil. I když nepochybuji o tom, že bys mě kdykoli chytil, kdybys mě sežral, kdo by ti ukázal cestu ven ze skřetích sídlišť?"

    „To je pravda, "prohlásil rabit. „Víš co? Uděláme to takhle - budeme si dávat cestou hádanky, a když jako první neuhodneš, sežeru tě."

    „To je nefér," bránil se Smrťágol. „Když neuhodnu, sežereš mě, i když tě vyvedu ven."

    „Pokud se ti to nelíbí, sežeru tě hned. Beztak se tu pro mě za nějaký čas staví nekromant s trpaslíky," blufoval Magalhao.

    „Tak dobře," rezignoval Smrťágol, který stejně nepochyboval o tom, že ve hře na hádanky nemůže prohrát. „Dáváš mi své slovo, že pokud vyhraju, necháš mě na pokoji?"

    „Jo," uzavřel to rabit. V mládí byl otrokem u lidí, kteří si občas dávali hádanky, takže se těšil na dobré jídlo.

    Chvíli šli vedle sebe mlčky, než dal rabit Smrťágolovi první hádanku.

Do očí pálí

Vidíš ho v dáli

Přesto ho neslyšíš

Když stoupá stále výš

    To byla naprosto jednoduchá hádanka, třebaže slunce Smrťágola do očí už dlouhé roky nepálilo a rabit ihned dostal správnou odpověď. Po pravdě řečeno, Magalhao nebyl hloupý natolik, aby svého soupeře porazil hned na začátku cesty. Smrťágol také chvíli vyčkával, než rabitovi položil svou hádanku.

V hloubi temné skály skrytá

Drahé kameny tam hledá

Zlem do srdcí skřetů vrytá

Hledí vousatá tvář bledá

    Smrťágolovi se tato hádanka zdála docela těžká, protože pajzly znal jen z legend, ale zapomněl, že o nich rabit mluvil, takže byl docela překvapen, když odpověď přišla okamžitě. Ušli kus cesty, než se rabit znovu ozval:

Není z rodu lidí

V Angbandu si žije

Každý kdo ho vidí

Z toho zjevu blije.

    Rabit předpokládal, že tuto hádanku Smrťágol rychle vyluští, protože patřila do repertoáru rabitích básniček. Ale Smrťágol ji v životě neslyšel, dlouho mu trvalo, než si vzpomněl na jednu starou legendu.

    „Kokoth. Nejvyšší bůh Dobra!" vykřikl rychle, když zachytil rabitův netrpělivý pohled. Vypálil na něj další hádanku:

Denně vidíš modrou paní

Nemůžeš však sáhnout na ni

Také Smrťágol považoval svou hádanku za náramně lehkou, ale nevzal do úvahy, že rabit se dni a otevřenému prostranství obvykle vyhýbá.

    Magalhao usilovně přemýšlel, až mu došlo, že odpověď vidí před sebou.

    „Obloha!" vykřikl vítězoslavně. Po chvíli rozvažování dal hádat Smrťágolovi tohle:

Chutná, slizká, šťavnatá je, každý rabit ví

Po dešti si z těch potvůrek oběd připraví

    „Žížala - dešťovka," řekl Smrťágol, protože si nebyl jistý, jaký název je u rabitů nejvíc rozšířen. „Vy jste ale prasata," zatřásl se odporem při příliš živé představě takového chutného oběda. Chvíli přemýšlel a pak dal rabitovi docela těžkou hádanku.

Bez jídla bez pití

Bez mrtva bez žití

Bez mysli bez krve

Nehybná nejprve

Pak jako stín tě zabije

    „- To nádherná je zombie," dokončil Magalhao, který tuto říkanku nal.

    „Už to nebude dlouho trvat a jsme z hor venku. Nikdo nevyhrál. Pustíš mě?" zeptal se opatrně Smrťágol.

    „Ještě ti dám poslední hádanku, jestli ji uhodneš, tak jo," zabručel znechuceně abit.

    „Počkej, každý dává stejný počet hádanek a ty jsi začínal. Taková vždycky byla pravidla," bránil se Smrťágol.

    „Byla."

    „No vidíš, takže... aha."

    Rabit se zachechtal a vyslovil strašlivou, podle jeho mínění nehádatelnou hádanku.

Někdy žíly otvírá

Někdy rdousí hrdlo spící

Kvůli ní vždy umírá

Bytost svou smrt netušícíNoc ji skryje - to je jisté

Avšak nikdy nespí ve dne

Kdo svědomí nemá čisté

Při myšlence na ni bledne

    Smrťágol usilovně přemýšlel, ale nemohl dojít na to, o jakou příšeru by mohlo jít. Zatím byly hádanky vždy o něčem konkrétním a třebaže se horečnatě snažil přijít na správnou odpověď, přemýšlel ve špatné rovině. Po tváři mu stékal pot a začal se strachy třást. Začal si také velmi nervózně pohrávat s něčím v kapse.

    Brzlík to sledoval se šťastným úsměvem (v jeho podání příšerným šklebem) a v duchu si kladl otázku, jestli nebude Smrťágol po smrti až příliš tuhý. Jediné, co mu vrtalo hlavou, byla otázka, co má Smrťágol tak důležitého v kapse. Doufal, že to není něco, co by se nápadně podobalo například noži.

    „Tak co?" zeptal se ho ve chvíli, kdy uviděl stezku vedoucí dolů do nížin. „Nevíš? To je mi moc líto..."

    Smrťágol, vida Magalhaa, chystajícího se ho zabít, chtěl v panice volat o pomoc, ale vydal ze sebe jen zakvíknutí „Vražda!".

    Rabit, který se už už chystal po něm skočit a zaškrtit ho, byl odpovědí vyřčenou v poslední chvíli tak překvapený, že se zkoprněle rozplácl na skalce (pajzl by řekl 'Hodil držku').

    Glup alias Smrťágol si ulehčeně oddechl.

    „Co to máš v kapšiškách?" zašišlal neočekávaně Magalhao, který si při pádu vyrazil pár zubů.

    „Ále, takový prstýnek," odpověděl Smrťágol. „Kouzlí inviziblity - to je v magičtině. No nic, já už půjdu..."

    Rabit bleskurychle vyrazil dopředu a chňapl za nohu Smrťágola, který sebou plácl na zem.

    „Říkal jsi, že mě pustíš, když vyhraju!" vykřikl strachy bledý Smrťágol.

    „Vážžně, drahoušššku?" řekl Magalhao a zardousil ho.

*******

    Najezený rabit vstal a vydal se směrem na východ. Byl celkem spokojený; i když měl vlivem prořídlého chrupu jisté potíže při jezení, Smrťágol měl měkké maso. Nejvíc Brzlíkovi vrtal hlavou prsten, který sebral Smrťágolovi. Chvíli si s ním hrál a nakonec si ho nasadil na prst.

    Měl štěstí. Po půlnoci uviděl Vandalův tábor. Jako hlídky na rabita civěly skřetí zombie, trochu ho však udivil fakt, že na něj nijak nereagovaly, což bylo u hlídek přinejmenším podivné. Pokrčil rameny a šel dál. U ohně sedělo všech dvanáct pajzlů a nekromant měl proslov o tom, že se teď budou všichni muset obejít bez zloděje. Rabit udělal krok kupředu, aby ho všichni viděli, ale k jeho velkému překvapení stále nikdo nereagoval, ačkoliv ho musela nejméně polovina pajzlů vidět! Jenom Vandal, který podvědomě ucítil přítomnost magie, měl podivný tik ve tváři.

    Magalhao konečně pochopil, v čem spočívá kouzelná moc prstenu. V klidu tedy obral trpaslíky o většinu cenných věcí, co měli zrovna u sebe. Poté, co si všechno schoval do tajných kapes, odešel kousek stranou, sundal si prsten a zavolal na ostatní.

    „Já ti řikal, že ty tvý zombie stojej za prd," ozval se jako první Borin.

    Ostatní pajzlové jen znechuceně zamručeli při představě, že se jejich podíly zmenší.

    Na další úvahy už neměli čas, neboť se směrem od zombií ozvalo několikeré vrčení a zvuky, připomínající skřety trhané na kusy.

    Onen rozruch měla na svědomí banda inteligentních vlků Brrrrků, která šla po rabitově pachové stopě (rozhodně nic obtížného to nebylo) a nyní systematicky likvidovala hlídky nemrtvých.

    Pajzlové propadli panice a rychlostí závodního chrta opustili tábor. Leč za chvilku se ukázalo, že Brrrrkové je zatím obklíčili. Pajzlové na nic nečekali a začali houfně lézt na nejbližší stromy. Někteří přitom se vší určitostí vytvořili nový středozemní rekord v rychlolezení.

    Rabit měl původně v plánu jako neviditelný uniknout, ale když krátce poté, co si nasadil prsten, uviděl nejbližšího Brrrrka, jak zuřivě čenichá a zkoumavě hledí jeho směrem, došlo mu, že čich u vlků rozhodně nebude málo vyvinutý. Vyšplhal tedy také na jeden ze stromů a nikoliv beze strachu očekával, co se bude dít dál. Když mu ale začal Bifuj omylem šlapat na hlavu, radši se zviditelnil.

    Vandal se původně pokoušel něco vykouzlit, ale zjevně se mu to nepovedlo, soudě podle toho, s jakou vervou vzápětí začal lézt nahoru za pajzly (pravda, vypomáhal si levitací). Tvoření zombií nekromanta poměrně vyčerpalo, takže se nelze divit tomu, že v kritické situaci nebyl schopen vykouzlit nějaké lepší kouzlo.

    „Tož co s tyma velkama, nekrošu?" zeptal se Vandala Dablin.

    „Mmmmmmmm..." odpověděl Vandal a začal meditovat.

    Brrrrkové se shromáždili v několika kruzích kolem stromů, načež zdvořile vyzvali pajzly, aby slezli dolů a považovali se za jejich zajatce. Dostali odpovědi, nad kterými by se začervenala i leckterá lehká děva.

    „No prrrrosím, přřřřátelé, klidně trrrrochu počkáme, než si to rrrrozmyslíte, máme dost času i trrrrpělivosti," zareagoval na to vůdce smečky, zvaný Velký Brrrrk.

    Vlci pokývali mordami a zapálili okolo stromů několik silně čadivých ohňů, jejichž cílem nebylo podpálit stromy, ale znepříjemňovat pajzlům pobyt v korunách. Za chvíli už všichni kromě nekromanta (který byl v transu) z dýmu slzeli a silně kašlali. Brrrrkové se tím hrozně bavili. K fyzickému teroru přidali i psychický, když odkudsi vytáhli loutny a začali na ně hrát.

    „Raz dva tři ..."

    „Aaaaaaaaaaa -"

- Kdopak by se vlčka bál,

Brrrrčka bál, vlčka bál?

Kdopak by se Brrrrčka bál,

    vlčka bál, Brrrrčka bál?

Kdopak by se vlčka bál...

    Tato textově rozmanitá píseň s mnoha slokami pajzly i rabita deprimovala ještě víc. Zato vlci se dostali do správné nálady. Oči se jim v záři ohně a vycházejícího slunce jen blýskaly, huňaté ocasy bouchaly o zem v rytmu písně a drápky drnkaly o struny, radost pohledět. K hraní na loutny Brrrrkové nepotřebovali trsátka, zato pevné ocelové struny určitě ano.

     Jako první to nevydržel rabit, který se kouřem začal dusit. Snažil se popolézt na místo, kde by mohl lépe dýchat, leč uklouzla mu ruka (přesněji řečeno mu na ni nejprve někdo schválně dupnul) a padal dolů (k velkému potěšení Kilina, který si mnul ruce a doufal, že vlci po požití rozpláclého rabita pojdou). Leč Magalhao na zem nedopadnul. Tomu však předcházelo několik událostí v příliš rychlém časovém sledu.

    Nejprve se setmělo.

    „Sakřýš to by mohlo pršet a uhasiť ty fajry," ozval se Toro mezi záchvaty kašle.

    „No ...ugh kucch ...jo, zvedá sa uch hmffch větr..."

    Vandal se probral z tranzu a jeho metabolismus se o něco zrychlil (jen asi třicetkrát), k čemuž patřilo nadechnutí se zhluboka. Nekromant vypoulil oči a neudržel rovnováhu.

    Spadl zhruba ve stejnou chvíli jako Magalhao. A zhruba ve stejný okamžik s rabitem byl zachycen i on drápem orla, o jehož rozměrech se rozhodně nemohlo mluvit jako o malých.

    Zatímco další a další orlové odnášeli pajzly pryč z dosahu znechucených vlků, na Vandalově tváři se rozhostil spokojený úšklebek. Podle přísloví 'S čím si kdo hraje, s tím i pojde' vyčaroval kolem vlků magické pole, které zapálilo trávu. Trochu ho mrzelo, že se na ně nemůže pořádně dívat, protože obří opeřenci je odnášeli pryč, ale i zvukové efekty z místa činu lahodily jeho sluchu.

    Po chvíli se ozvalo žalostné vytí přeživších vlků:

    „Pajzlové mají své orrrrly - my nemaaame nic..."

    „Jen se tak moc neškleb," ozvalo se nad nekromantem. „Bude tě to stát desetinu z nalezeného pokladu."

    Magalhao si náhle vzpomněl na písničku, kterou kdysi slyšel u lidí:

Máš-li měšec plný zlatek

Nezdolá tě žádný zmatek

Přestaň ječeti

Jsi-li v hrůzné situaci

Pomohou ti obří ptáci

Orli přiletí

Když tvá bitva prohraná je

Smrt už s tebou v kostky hraje

'Prohráls' řekne ti

Vrhni se na nepřátele

Vítězství pak čekej směle

Orli přiletí

Když padneš do cizí pasti

Až tvé tělo do propasti

Kvapem poletí

Žádné strachy

Máš-li prachy

Orli přiletí

                                                                                                                 Spracoval © Han - Chi
                                                                                                                 Podle FanZinu Salamandr